Poselství

Strnule trčí knot svíčky vyhaslé,
do prostoru místnosti té.
Dávno je, co knot do ruda rozpálen byl,
co vesele plamenem žil.

Okna jsou němá coby světci strnulí,
nikdo tu nemluví.
Jen šedé světlo skrze tabulku proniká,
sem svět a jeho ruch nevniká.

Klika u dveří schýlená je
a nezdá se, že místnosti ubývá na kráse.
Pavučiny a prach jen tu leží,
v rohu hromadu kamení rozpoznáš stěží.

Hromada ostrého kamení,
však něco z ní trčí...
Pod ní leží jedna duše,
teď šustí dech její jen suše.

Dlaň a pata, co přimkla se jakoby k podlaze,
už není jim teplo, už není blaze.
Místnost co hrobka duše slouží,
a nikoho není, kdo by se soužil.

Dveře místnosti dělí světy dva,
však klika se pohla!?
Kdo vstoupit sem ještě chce?
Do ticha dál jen dál skřípou dveří veřeje.

Ramena shrbená má návštěvník,
co jsem vnik,
ruce i nohy má potrhané,
kapka za kapkou z nich kane.

A tiše ostré kameny odklízí,
ač nikdo odměnu nenabízí!
Jen ticho v místnosti,
poslouchá jeho steny úzkosti.

Ticho co kape jen jak jeho krev,
tu měří co zmůže ten shrbený jev.
A kameny mizí pryč z těla,
duši se vrací do oběhu trochu tepla.


A je pryč nebo stále je, ten co tu byl,
ten co sem patřil i nepatřil.
Jeho krev všude tu je,
kdo život pro Tvoji duši takhle obětuje?

Duše nově oděna klidně dýše tu,
bílý, nový šat halí její nahotu.
Avšak šat jakoby nachový zdá se,
když světle svíčky prochází se.

Kdo Jeho krev na svém šatu duše nezná,
ten nezhřešil nebo možná už duši nemá!
To Jeho krev nové šaty zabarví,
když lidé lehce chyby dělají!
To Jeho krev duše mnohé omyla,
aby života dala, aby tvoje duše poznala.