Stopy kýlu v jílu,
nad řekou dým,
bílá královna v listí tam stála.

Oči svým ledovým
prstům křišťálovým
uzamkla, hořce se smála.

Stopy lásky v řece a lilií pár,
v ní mráz je přece a necítí žár.
Bílá královna zpívá píseň labutí svou,
já a ty, ty a já a odchází s tmou.

Z bot je prach na střechách,
popsaný list,
miláček samoty vstává.

Padne pat a pak snad
nebude číst,
co měla v životě ráda.

S duší pan, celofán,
stažený pas,
si do srdce jehličí vráží.

Slepá daň, souchou dlaň,
v ní prázdný klas,
z něho dál zrníčka sráží.