Smutně kráčím domů,
světlo postupně umírá.
Šelest tmavých stromů…
A hustá mlha přibývá.

Čeká mne dlouhá cesta,
žádná lampa nesvítí.
Nejsem z tvrdého těsta,
bezpečí už necítím.

Myšlenky na včerejší horor,
hmotná představa samoty.
Tady končí veškerý humor
a začíná pocit němoty.

Popírám ze tmy strach
i z černého okolí.
Ale odvaha se mění v prach,
s představami zápolím.

V krku mi praská bič
…obrysy postav v dáli…
Zničehonic všechny pryč!
Mému strachu se smály.

Chci světlo, teplo domova.
Rychle zmizet odsud,
ať už to skončí…proboha!
Je tohle můj osud?