Úřad
Můj příchod do druhého světa byl vlastně docela obyčejný. Žádný průchod tunelem, na jehož konci vás čeká bytost zahalená do oblaku světelné aury, žádné náhlé zasažení proudem nesmírné a nikdy nekončící lásky, nic takového. Spíš přesně naopak: Jako by mě postihla jistá okamžitá slabost, z níž jsem se prostě jen probral někde jinde. Možná jsem právě prošvihl prožitek vlastní smrti. Trapné.
O to víc mě překvapilo, když jsem po nabytí vědomí zjistil, že mě přeci jen někdo očekává. Místo vznešeného anděla jsem však spatřil jakousi shrbenou stařenu, z jejíž tváře, jakožto i celkového vzezření, spíš než absolutní přijetí vyzařovalo, že si plní nějakou nepříliš oblíbenou povinnost.
Moje první průvodkyně po novém světě mi gestem naznačila, že ji mám následovat a šouravým krokem se vydala k neznámému cíli. Trochu se mi ještě motala hlava, nebo jak se tomu tady teď má říkat, takže mi pomalé tempo chůze bylo spíše vhod. Ostatně, stejně jako stařenino mlčení.
Po chvíli jsme se takto dobelhali k jakési budově neurčité, šedivé barvy. Stavba měla kostkovitý tvar. Nevím proč, ale něčím mi připomínala nemocnici. Napadlo mě, jestli to není místní porodnice; porodnice, do které si novorozenec musí dojít po svých.
Před budovou zevlovalo pár otrapů.
Vešli jsme dovnitř a po několika minutách, strávených blouděním po ztemnělých chodbách budovy, jsme dorazili ke staré omšelé dřevěné lavici.
"Posaďte se. Za chvíli se vám někdo bude věnovat."
Tak němá tedy není. Víc jsem se od ní ale stejně nedověděl, protože než jsem se na něco stihl zeptat, odbelhala se zase pryč.
Sedl jsem si na lavici. Co jiného jsem nakonec měl dělat?
V chodbách panovala ospalá atmosféra nedělního odpoledne. Vzduch se líně převaloval v koutech. Přesto tu ale nebylo zatuchlo, jak by člověk normálně očekával.
Náhle se otevřely jedny dveře. Do chodby vpadl lichoběžník ostrého slunečního světla, uprostřed kterého jsem jen matně rozeznával postavu pomenšího muže s mohutnými kotletami.
"Dobrý den, dobrý den. Pojďte dál. Udělejte si pohodlí. Kávičku? Ne? Nestyďte se. Máme jí dost. A dobrou! Opravdu ne? No, nevadí. Dám si tedy sám."
Tedy tomu se asi pusa jen tak nezastaví. Proti stařence docela změna.
Mužík se na mě zeširoka usmál.
"Jsem váš přijímací úředník."
"Co prosím?"
"Přijímací úředník. Do světa mrtvých nebo jak říkáme my, do druhého světa."
"Nevěděl jsem, že je na něco takového třeba úřad."
"Docela se to osvědčilo.
Nebojte se, nebudu po vás chtít žádné formuláře. Vše, co byste mi o sobě mohl říct, už dávno víme; dokonce možná mnohem lépe, než byste to věděl vy sám.
Jsme tu vlastně spíš pro vás. Abychom vám vysvětlili, jak to tu chodí, jaké tu máte možnosti a tak dále. Bude-li vám něco nejasné, nebo budete-li se chtít na něco zeptat, klidně mě přerušte. A hlavně nespěchejte. Nevím, jestli jste si to už uvědomil, ale není tu čas. Proto ho pro každého máme nekonečně mnoho."
Na chvíli se odmlčel.
"No, to měl být vtip, ale moc lidí ho nepochopí. Nevadí. Jakou jste měl cestu?"
"Cestu? Jakou cestu? Přišel jsem sem pěšky s nějakou stařenkou."
Úředník narychlo zalistoval v nějakých papírech. Pak jeden oddělil z hromady, nahlédl do něj a poznamenal: "Jistě. Promiňte. S někým jsem si vás spletl."
"Počkejte, to chcete říct, že to není pro každého stejné? Že existuje někdo, kdo při tom cestuje?"
"Neříkejte pořád to. Jmenuje se to umírání nebo přechod, pokud je na vás ten první termín příliš."
"Dobře. Tak tedy umírání. Ale podstata otázky je stejná. Copak není pro každého umírání stejné?"
"Ano i ne." Úředník na mě pohlédl úkosem zpoza svých papírů: "Kolik máte času?"
"Sám jste před chvílí říkal, že nekonečně."
Pousmál se: "Samozřejmě. Tentokrát jsem ale měl na mysli, kolik přesně toho chcete slyšet. Nechci se chlubit, ale protože mě to zajímá, mám o této oblasti docela přehled. Ne že by to bylo to jediné, ale mimo jiné je to jeden z důvodů, proč pracuji na tomto místě."
"No, všechno byste mi říkat nemusel. Ale za takový všeobecný úvod do problematiky bych vám byl docela vděčný."
Přikývl a znovu se pousmál: "Ano, řekl bych, že budete.
Dobrá. Předně mi dovolte, abych vás upozornil, že cokoliv řeknu, jsou jen hypotézy. Dost možná docela prověřené hypotézy, nicméně stále jen hypotézy. Nic takového jako pravda v tom smyslu, jak ji patrně chápete, neexistuje a pokud se mnou budete mít dostatek trpělivosti, tak vám zkusím i vysvětlit proč. I když tohle téma bude na vás pro dnešek možná přeci jen trochu obtížné. Navíc se obávám, že v právě této oblasti odborník naopak nejsem.
Zeptal jste se, jestli je pro každého umírání stejné, a já jsem řekl, že ano i ne. Jak tomu má člověk rozumět? Ano, je stejné, pokud se podíváte jen a pouze na ten fakt, že člověk přechází ze své fyzické existence sem. Všimněte si prosím, že jedním ze zúčastněných faktorů je fyzický svět, to je v tomto případě opravdu důležité. Ne, není stejné, pokud vezmete v úvahu i osobní prožitky.
V mém osobním případě, pokud si na to ještě vzpomínám, jsem se těsně po smrti procházel nějakou imaginární krajinou, kde bylo spousta pestrobarevných květin."
"Vy se na to nepamatujete přesně?"
"A proč bych měl? Je to prostě jeden z dalších zážitků, které už jsou pryč. Vy si snad pamatujete na to, kdy jste v dětství dostal svoji nejoblíbenější hračku a co se s ní pak stalo?"
Mimoděk se mi vybavil olympijský medvěd, v roce 1980 symbol moskevské letní olympiády, kterého jsem tentýž rok dostal k narozeninám. Hned první týden se mi povedlo utrhnout mu spodní kruhy, které byly přilepené jen nějakým nekvalitním lepidlem. Vzpomněl jsem si také, jak jsem mu láskyplně přišíval hlavu, která časem také občas vzala za své, jak jsem ho v zápalu bitvy s mým starším bratrem dvakrát vyhodil z okna z osmého patra.
"No dobře, tak vy se možná pamatujete," přerušil moje rozjímání úředníkův hlas, "ale já ne. Vlastně, kdybych o to opravdu stál, asi bych si vzpomenout dokázal, ale nějak k tomu nemám důvod. A mohu-li vám, řekněme jako starší a zkušenější něco poradit, snažte se nelpět na takovýchto věcech. Jen byste se zbytečně ochuzoval o to, co může přijít místo toho.
Ale to jsme trochu odbočili.
Umírání není stejné. Možná můžete vysledovat nějaké společné rysy, ale v zásadě se dá říct, že způsobů, jak umřít, je právě tolik, kolik je lidí, kteří tuto zkušenost prodělali."
Trošku mi z toho šla hlava kolem. Ne snad, že bych se na tuto další etapu svojí existence nějak speciálně připravoval, ale člověk přeci jen nemůže být úplný ignorant a čas od času někde něco pochytí. A pak se dozví, že je vlastně všechno úplně jinak.
"Ale co takové ty knihy o ESP, zážitky z blízkosti smrti a podobně? Chcete říct, že to všechno byl jen humbuk?"
"Nevím. Něco určitě. Ale pochopte, že je to hlavně o něčem jiném. Můžete být možná skoro ženatý a pak ten stav zvrátit a popisovat, jaké to bylo, ale být ,skoro mrtvý' prostě nelze. Buď jste, nebo ne. Nic mezitím neexistuje.
A ty věci, co popisují? Ano, jsou i lidé, kteří to prožívají právě takhle. Je ale spousta jiných, kteří zase zažijí něco úplně jiného a osobně bych neřekl, že to proto musí být horší.
Nejčastějším společným rysem je asi pohyb. Většina lidí někam cestuje, jde, padá, nebo něčím prolétá. Jsou ale na druhou stranu i tací, za kterými naopak ten druhý svět přijde jakoby sám. Z osobní zkušenosti bych řekl, že ti mi přišli tak nějak nejspokojenější."
"To je zajímavé. Ale co nebe a peklo? Nebo třeba reinkarnace?"
"No do pekla se teprve podíváte," z tváře jsem zaznamenal, že šlo zřejmě další pokus o vtip. Pán je zřejmě filuta.
"Ne, to byste opravdu trochu předběhl. Nebe a peklo nejsou místa, kam byste si mohl udělat výlet jako třeba do Lourdes, ale stavy duše. A na to, abyste je prožíval, nemusíte čekat až sem. Možná vám to připadne legrační, ale zejména mezi křesťany se najde spousta takových, kteří se po hned po příchodu vehementně domáhají osobního setkání s Bohem nebo Ježíšem a nedají pokoj, dokud jim ho nezprostředkujete. Zřídili jsme pro ně takové místo, kde mohou ve stavu vytržení žvatlat tak dlouho, než je to omrzí. Co je ale možná ještě divnější, že existuje přinejmenším srovnatelný počet takových, kteří chtějí naopak do pekla, aby mohli být potrestáni za své hříchy."
"A reinkarnace?"
"Nebojte se, nezapomněl jsem. Nebuďte netrpělivý.
Víte, na reinkarnaci je zvláštní především to, že někdo chce zpátky. Teď vám to asi nepřijde, ale až tady budete déle, pochopíte, že to je prostě absurdní. Je to něco, jako byste chtěl pořád jezdit v kočáře taženém koňmi, když můžete jezdit limuzínou. Ne, to je špatný příklad, protože jízda v kočáře má jistě své osobité kouzlo. Je to něco, jako byste chtěl jezdit v nepohodlném autě, které se neustále rozbíjí a jehož provoz vás přijde na desetinásobek toho nového.
Musím se ale přiznat, že toho zas tak moc o reinkarnaci nevím. Je to takové bílé místo v mých výzkumech. Jednu věc o ní vím určitě: Cesta zpátky prostě není.
To platí stejně, jako že nelze odestát, co se jednou stalo."
"Dobře. V této otázce vám věřím. Zatím jste mi ale nevysvětlil, proč by mělo být umírání pokaždé jiné."
Úředník nadšeně přikývl: "Ano, to je skutečně klíčová otázka. Nikoliv JAK, ale PROČ.
Jestli si ještě vzpomínáte, říkal jsem, že z hlediska pouhého přechodu mezi jedním a druhým světem jde v podstatě vždy o totéž - o nevratný proces způsobený příčinou, kterou pak zkoumá na pitevním stole horda mediků. To je ale pouze hledisko fyzického světa. Fyzický svět je svázán s hmotou a jejími zákony. A také s časem. Pokud si sednete pod jabloň, tak vám dříve nebo později spadne na hlavu jablko a posléze i strom.
Zde však nic takového neplatí. Jednou větou by se dalo říct, že to souvisí s neexistencí jediné objektivní reality, ale předpokládám, že tomu moc rozumět není."
"Ne, to máte pravdu, není."
"Hmmm. Dobře. Představte si, že byste si k narozeninám přál psa. Protože ale nic takového jako PES neexistuje, koupili by vám přátelé nějaké konkrétní zvíře nebo rasu. Vy, protože jste z města, byste očekával nějakého šmudlu s mašlí na hlavě, ale dostal byste bestii na hlídání ovcí, protože to je přece PES.
A teď si představte, že vlastně objektivně neexistuje ani to zvíře a vy byste přesto něco dostal. Vaši přátelé by v tom viděli toho vlkodava, vy svého pokojového mazlíčka a všichni by byli spokojeni."
"No, zní to hezky, ale copak to jde?"
"A jak víte, že nejde?"
"Nevím. Je to prostě nějaké divné. Vždyť to by potom nemuselo existovat vůbec nic. Tahle budova, vaše káva, vy, já?"
"Tak to pozor! Budova, káva - prosím. Ve skutečnosti vlastně opravdu neexistují. Já - se mnou to je trochu složitější, ale prozatím mi prosím věřte, že opravdu existuji. Ale vy? To je přece jiná. Jen vzpomeňte na Descarta: cogito, ergo sum."
"Takže Newton tady neplatí, ale Descartes ano?"
"No, řekněme, že něco s Descarta tu platí. Ale o to přece nejde. Hlavní je to, že jste tu vy, zatímco padající jablka zůstala někde jinde."
"Stejně se mi to pořád nějak nezdá. Copak je vůbec možné, aby něco tak bazálního jako smrt mělo tolik podob?"
Úředník najednou vypadal jakoby bezradně. Nevím proč, ale vždycky to skončí takhle. Lidé, kteří mi chtějí pomoci, nebo přinejmenším kteří tvrdí, že mi chtějí pomoci, nakonec sami ztratí svoji jistotu na úskalích mého intelektu?
Vznáším se ve stavu beztíže uprostřed černého prázdna Universa.
Kam se podívám, všude něco lítá: věci, lidé, planety...
Některé letí přímo na mě. Píchnul jsem prstem do obrovského plyšového slona. Přímo před očima se mi proměnil na spoustu malých porcelánových talířků, které se rozprskly na všechny strany; některé nerušeně proletěly přímo skrze mé tělo.
Po levé straně bylo cosi, co mě velmi silně přitahovalo. Otočil jsem hlavu tím směrem a pohlédl do beztvarého, jasného oranžového světla, které vzápětí začalo neuvěřitelným způsobem nabývat na intenzitě. Postupně jsem uprostřed světla začal rozeznávat jakousi temnou skvrnu, ze které se vyklubala hlava neuvěřitelně starého muže. Moudrý Stařec, napadlo mě okamžitě.
Muž mi podal ruku. Uchopil jsem ji a potřásl s ní. Na to, kolik mu musí být let, měl ruku až překvapivě silnou. Můj pohled pomalu stoupal od ruky k obličeji. Čím déle jsem se díval, tím zřetelněji jsem začal vnímat mohutné kotlety na skráních.
V tu chvíli jako kdyby do mě uhodil blesk.
Ležel jsem na zemi. Prsty jsem stále křečovitě svíral pravici přijímacího úředníka, který se ke mně skláněl přes stůl.
"Co... co to bylo?"
"Vzal jsem vás trochu zkratkou. Nechtěl jsem, abyste odsud odešel s nějakou silně zafixovanou nepravdivou představou. Bohužel se mi to trochu nepovedlo. Navazování kontaktu s cizí myslí není právě můj obor."
"Co prosím?"
"Prostě jsem vám chtěl něco vysvětlit. Ale abyste mě pochopil, musel jsem nejprve proniknout do vašeho vnímání reality a použít tak řka objekty vašeho výhradního světa. Vzpomínáte si ještě, co jste viděl?"
"Nějakého slona a pak porcelánové talířky."
"Takovéhle?"
Druhou rukou položil na stůl malou kopii plyšáka a jeden talířek.
"Kde jste je vzal?"
"Stvořil. S vaší pomocí. Není to zas tak těžké, když víte, jak na to. Ale o to nejde.
Už tomu rozumíte?"
"Vlastně ano. Kolem mě existují nějaké objekty jako třeba tenhle slon, které si přetvářím svým vnímáním do jaké podoby chci. Jen nevím, odkud se ty objekty berou."
"Pro dnešek se prosím spokojte s tvrzením, že některé ani neexistují.
Ještě než do toho ale znovu zabředneme, radši bych vás nasměroval na to, k čemu tenhle rozhovor měl sloužit původně, totiž jaké příležitosti tu na vás čekají."
"Tak dobře." Měl jsem sice ještě celou řadu otázek, ale věděl jsem, že s každou odpovědí by mi naskočily další a další otázky. A potom - nechtěl jsem být nezdvořilý.
"Ať už si z našeho setkání odnesete cokoli, jedna věc vám už je asi jasná - zdejší svět je jiný, než ten, z kterého jste právě přišel, a budete-li se snažit bez rozmyslu aplikovat svoje dosavadní zkušenosti, tak asi brzy narazíte. Ne snad, že byste někomu ublížil, toho se bát nemusíte. Váš život jen prostě nebude takový, jaký by mohl být.
Pokud vám mohu osobně něco doporučit, tak choďte aspoň nějakou dobu do školy.
Další důležitou volbou je prostředí. Samo o sobě s vámi nepohne dopředu ani zpátky, přesto může mít roli určitého katalyzátoru, než se tu trochu rozkoukáte."
"Ale podle čeho se mám rozhodnout? Sám jste říkal, že na svoje zkušenosti moc spoléhat nemám. A co to vůbec je, to prostředí?"
"Dobře. Zaprvé jsem neřekl, že máte všechno co víte, zapomenout. Jen se musíte nejprve naučit rozlišovat, co tu platí a co zůstalo tam, odkud jste přišel.
A k tomu prostředí? Hmmm. Samozřejmě, že to není nějaké klima vytvořené uprostřed skleníku a udržované složitou zavlažovací soustavou. Představte si to spíš jako nějakou atmosféru vytvořenou lidmi určitého zaměření při nějaké konkrétní příležitosti.
A vybrat byste si měl něco, co je vám blízké, kde se budete vy sám cítit dobře."
"Tím jste ale definoval problém: Co je mi blízké? Myslíte, že se budu cítit dobře ve společnosti podobně vyšinutých průměrných matematiků?"
"No, po pravdě jsem měl spíš na mysli něco, co se bude podobat vašemu dětství."
Zajímavý nápad, dětství. A nakonec, když už mám chodit do té školy, tak proč ne.
"Vidíte, to by mě nenapadlo."
"Od čeho bychom tu byli.
Ba ne, zas se tolik nepodceňujte. Vlastně máme vypozorováno, že se tímhle směrem vydá naprostá většina nově příchozích. A ti ostatní mají na tuto dobu nějakou opravdu ošklivou vzpomínku.
Také se ale osvědčilo o tom lidem říct. Pokud je ten proces vědomý, tak má z nějakého zatím nezjištěného důvodů lepší výsledky."
"V jakém smyslu?"
"Že jsou ti lidé spokojenější. Co jiného jste myslel?"
Jistě. Co jiného by člověk mohl očekávat.
Zbytek rozhovoru, než jsme se rozloučili a popřáli si navzájem štěstí, se nesl v duchu dalších mnoha praktických rad, jejichž znalost by mi mohla usnadnit moji budoucí existenci.
Školní léta
Základy neexistence objektivní reality a principu tvorby (z učebnice pro druhý ročník)
Jak již víte ze základů principu vnímání, každý člověk chtě-nechtě vnímá podněty z okolí svým osobitým způsobem. Tato vlastnost je člověku dána i ve fyzickém světě, kde však v důsledku existence a působení objektivní reality fyzikálního světa mnoho lidí postupně rezignuje na rozvíjení svého subjektivního vnímání a následně i sebepoznání.
Dříve, než se seznámíte s nejrůznějšími dosud objevenými bazickými styly vnímání, které by vás měly dostatečně vybavit přinejmenším do začátku vaší existence ve Druhém světě, pokusíme se objasnit teoretickou otázku existence, či spíše neexistence zdejší objektivní reality.
Základní otázkou je, jak vůbec definovat pojem "objektivní realita". Realitu chápeme jako "něco, co jest" a pojem objektivní, jako něco vlastní objektu, tedy neměnné v závislosti na subjektu. Typickým příkladem objektivní reality je energie nebo různé její reakce. Vybuchne-li někde supernova, pak se světlo z výbuchu bude šířit do okolí bez ohledu, jestli se na to někdo dívá nebo je schopen to zaznamenat.
Pokud však energii vynecháme, zjistíme, že nám příliš mnoho reálných objektů nezbylo. Vlastně Žádný.
Možná namítnete: Dobře, neexistuje nic kolem, ale copak neexistuji aspoň já sám?
Beze vší pochyby ano. Ale pokud by to tak zůstalo, pak byste byl navěky jediným (resp. abychom příliš nepředbíhali, řekněme, že téměř jediným), kdo by o vaší existenci věděl.
Co ale ti lidé kolem vás? A co ty spousty předmětů? Jsou tedy snad výplodem vaší choré mysli?
Mysli ano, choré nikoliv a čas od času nejen vaší.
Hlubší pochopení tohoto tvrzení není možné bez vysvětlení základů procesu tvorby.
Dva nebo více subjektů postrádajících možnost spolu komunikovat (spojovací můstek světa hmoty, zvuků, moci a smyslů je nenávratně pryč) se přesto může vzájemně vnímat přes výsledky vzájemné interakce, jejímž konečným důsledkem je vždy stvoření nové entity - chtělo by se skoro říci objektu, jelikož je ale tento "objekt" plně závislý na svých stvořitelských subjektech a při porušení stvořitelského svazku v podstatě zaniká, není na něm objektivního ve skutečnosti vůbec nic.
Na začátku každého takového stvoření je touha. Touha obou subjektů po stejném výsledku. Někdy jsou role zrcadlově stejné (např. při rozhovoru), jindy jedna strana něco nabízí a druhá to přijímá. Tato touha se projevuje též ve formě určité přitažlivé síly, kterou na sebe subjekty vzájemně působí. Díky této síle je zaručeno vytvoření vazby mezi subjekty, a tím vlastně i výsledku.
Podobná síla pak působí i mezi subjektem a výsledkem.
Prostřednictvím protisíly, samozřejmě patřičně upravené polem vnímání, si subjekt uvědomuje výsledek i ostatní subjekty. Je důležité si uvědomit, že výsledek neexistuje jinak než v chápání stvořitelských subjektů a po zániku svazku se přesouvá do jejich "paměti".
Za určitých okolností je možné stvořit výsledek pouze jedním subjektem. Takovému procesu se říká imaginace, protože výsledek neexistuje nikde jinde než ve vnitřním světě subjektu. Chce-li se subjekt o tento výsledek podělit s ostatními, musejí mít ostatní subjekty v první řadě touhu tento výsledek poznat. Stvořitelský subjekt pak musí najít způsob, jak sdělit podstatu svého objevu ostatním - v podstatě vysvětlit, jak znovu stvořit totéž, a to v obrazech pochopitelných posluchačům. Chtě-nechtě se tak musí nejprve dozvědět něco o nich samotných.
Jen na okraj poznamenejme, že tento způsob je platný i pro svět hmoty, kde "jazykem" hmoty jsou její zákony. Stvoření ve fyzickém světě tedy znamená realizovat myšlenku při respektování fyzikálních zákonů.
Vraťme se ale do našeho světa, a to zejména k otázce: Proč? Proč neexistuje v našem světě objektivní realita podobná energii, co by univerzálnímu prostředníku fyzického světa?
Protože pak by nebylo možné stvořit nic, co těmto zákonům odporuje!
Chcete-li prožít víkend ve dvourozměrném světě Möbiova proužku, kde neexistuje nalevo a napravo, pak jediným omezením jsou vaše schopnosti pochopit a vytvořit takovýto svět. Ve fyzickém světě však něco takového vůbec není možné.
Posledním bodem, kterého se lehce dotkneme, je morálka: Řídí-li se všechno jen touhou, není to nebezpečné? Co když si někdo bude přát něco zlého, třeba ubližovat ostatním?
Nejprve si uvědomme, že pro vytvoření interakce je třeba touhy na obou stranách. Je to vlastně proti fyzickému světu výhoda, protože neexistuje způsob, jak na druhé působit, pokud si to nepřejí. A pokud si přejí, aby jim bylo ublíženo, je otázkou, zda je to špatné.
Normálně se ale dá očekávat, že spíš člověk s takovýmito sklony bude uzavřen sám do sebe, dokud ho to nepřestane bavit.
"Co budeš dělat po škole?"
"Asi půjdu do kroužku. Na kreslení."
"Na kreslení? To jsem nevěděl, že se tu dá i kreslit."
"A proč by to nešlo? Učitel říkal, že kreslení nebo výtvarná výchova vůbec spoustě lidem strašně chybí. Má to prý co dělat s tím subjektivním vnímáním, o kterém se tu pořád mluví."
"Myslíš, že bych mohl jít taky? Neumím ale moc kreslit."
"To nevadí. Já vlastně taky ne. Spíš mě baví patlat se v barvách."
A tak jsem stal členem kroužku kreslení.
Vedoucí kroužku přítomnost nového účastníka očividně nevadila. Zřejmě to tady tak chodilo. Jen se mě zeptala na jméno. Měli jsme namalovat nějakou zahradu. Nevím proč, ale ať jsem začal s čímkoliv, výsledkem byla vždy jakási šedozelenohnědá míchanice, ve které se tu a tam daly vysledovat nějaké tvary. Nějak mi to ale nevadilo. Bavilo mě hrát si s barvami, pozorovat ostatní, jak soustředěně tvoří své výkresy - některé docela povedené, anebo jen prostě být v klubovně kroužku, velké světlé místnosti na vrcholu jakéhosi novoklasicistního zámečku.
Vlastně, pokud si vzpomínám, tak jsem za celou dobu svých výtvarných pokusů vytvořil pouze jedenkrát něco, co by se dalo označit za "hezké" - když jsme tuší a redisovým perem malovali postavy. Čínská tušová malba anebo dokonce kaligrafie nikdy nebyly na pořadu dne, a tak ve mně stále převládá pocit, že jsem na kreslení dřevo.
Se školou to bylo takové obojaké. Na jednu stranu do ní opravdu nikoho chodit nenutili - učili jsme se koneckonců jen a jen pro svůj užitek, na druhou stranu, když už do ní člověk chodil, musel se účastnit nejrůznějších společných akcí. Vlastně nemusel. Jen se to jaksi předpokládalo a pokud by to člověk neudělal, asi by se bylo stalo něco hrozného. Ve skutečnosti si ale nevzpomínám ani na jeden případ, kdy by k něčemu takovému bylo opravdu došlo. Šeptanda ale naznačovala, že ještě před naším příchodem do Druhého světa se něco podobného muselo stát. Někteří na tu dobu vzpomínali s nostalgií, jiní nad ní varovně zvedali prst, mně, protože jsem ji neprožil a ani nevěděl, co si pod ní představit, to bylo fuk. Měl jsem nakonec na starost začátek svého vlastního nového života, což nebylo právě málo.
Tento duch latentní vzpoury a strachu zároveň byl ale přítomen všude. Byl v tom takový divný rozpor. Lidé se ošklíbali nad určitými věcmi, ale druhý den je byli bez mrknutí oka schopni sami dělat, jen aby získali výhodu před někým jiným. To, že je o jejich výhodu připraví vzápětí někdo další nějakým ještě ošklivějším trikem, jim dávalo možnost si stěžovat na nespravedlnost života. No, ale aspoň patříme do klubu.
Ale ne všichni byli takoví. Vlastně bylo dost takových, kteří nebyli takoví.
Když jsem vychodil školu, přemýšlel jsem, co dál. O mojí budoucnosti rozhodla tak trochu náhoda. V rámci svých vyšších studií jsem se seznámil s několika lidmi, kteří pocházeli z jiných "kultur" (v rámci světa, kde neexistuje ani čas, ani objektivní realita, je předchozí věta naprostý nesmysl. Jak jinak to ale říct?) Docela mě bavilo je poslouchat, jaké věci shledávají stejnými, kde naopak vidí rozdíl. A protože jsem neměl nic lepšího na práci, řekl jsem si, že by nemuselo být špatné chvíli cestovat a poznat to na vlastní kůži.
Řád a pořádek
Když nevíš, tak se zeptej.
Napadlo mě, že bych se mohl zastavit na imigračním úřadě a probrat s nimi svoje možnosti.
Ptal jsem se na svého přijímacího úředníka, pána s mohutnými kotletami, ale řekli mi, že už na úřadě nepracuje, že se teď věnuje studiu reinkarnace, ale že mě nechá pozdravovat. Vzpomněl jsem si, že ho problémy týkající se přechodu mezi světy zajímaly a že měl v otázce reinkarnace, jak sám říkal, "bílé místo".
Zeptal jsem se ještě, jak mohl vědět, že sem přijdu. Řekli mi, že to samozřejmě vědět nemohl, ale že mu to řeknou. Trochu zmaten jsem se zeptal, jak mě tedy může nechat pozdravovat, když mu to teprve řeknou, ale řekli mi, že mu to už řekli.
Sice jsem studoval abstraktní myšlení, ale tyhle bezčasové paradoxy mi stále trochu dělaly potíže.
Můj nový úředník vypadal mladší. Mluvil rozhodně méně než pán s kotletami a vcelku na něm nebylo nic zvláštního. Nevím proč, ale pán s kotletami mi chyběl. Tohle bylo moje prokletí - pokaždé, když se změnilo něco, co jsem měl rád nebo co dle mého názoru fungovalo, nedokázal jsem si dlouho zvyknout.
Vysvětlil jsem úředníkovi, co mě za ním přivádí.
Vyslechl mě, ale jeho odpověď mě trochu zmrazila: "Dobře, ale co pro vás mohu udělat já?"
Myslel jsem, jestli by mi nemohl poradit, dát nějaký tip, nebo tak něco.
Pousmál se: "Copak jsem pánbůh, abych věděl, co je pro vás nejlepší? To jste už ze školy tak dlouho, že jste zapomněl, že o vašem cíli rozhoduje v první řadě vaše vlastní touha?"
Když ale viděl, jak se pomalu měním v hromádku neštěstí, dodal: "No, něco bychom snad zkusit mohli."
Zalistoval v nějakých papírech - vždycky mě zajímalo, co dokáží úředníci ve svých papírech tak rychle najít - a pak řekl: "Tady to je. Podle toho, co jste mi říkal, vám na vaší současné situaci vadí určitá absence sebevědomí, chaos a pachtění se za odstraněním vlastní nedostatečnosti. Mám tady místo, kde nic takového nechybí. Navíc dalo toto místo světu mnoho význačných osobností prakticky ve všech oblastech lidského vědění. Možná byste se tam mohl něčemu přiučit.
Má to ale jeden malý háček. Jak jste si už všiml třeba tady na úřadě, existují lidé, kteří vykonávají něco, z čeho mohou mít ostatní užitek. Je to plně dobrovolné, děláme to proto, že nás to baví. V tom místě, kam vás posílám, bude ale pro vás něco takového povinností - jinak by vás tam totiž nepustili."
Odpověděl jsem, že mi celkem nevadí, aby z toho, co dělám, měl užitek i někdo jiný. Že mi jen není jasné, čím by mohl někdo takový jako já přispět.
"Jen se nebojte. Něco se najde vždycky. Právě teď potřebují někoho s analytickými zkušenostmi do oddělení řešení problémů. Pokud vás zajímalo, co jsem před chvílí hledal, tak to byl formulář z touto žádostí."
Zase jsem na okamžik zapomněl, jak snadno jsou moje myšlenky přístupné ostatním.
"Však se nic nestalo."
Když jsem se loučil s přáteli a pověděl jim, kam odcházím, všichni říkali něco jako: "To budeš mít dobrý", "to ti závidíme" a tak podobně.
První kontrola přišla hned na hranicích. Instruován úředníkem jsem ukázal formulář se žádostí. Pustili mě dál bez problémů.
Hned za hranicí jako by se vše změnilo mávnutím kouzelného proutku. Krajina byla jakási upravenější, městečka honosnější, snad i ty krávy na polích jako kdyby přežvykovaly jaksi spořádaněji.
Druhý den hned zrána jsem se šel hlásit na své nové působiště. Uvítal mě jakýsi postarší prošedivělý muž: "Už jste se byl přihlásit?"
"Nevím. Asi ne. To se musí?"
"No jistě, člověče. To bychom tu z toho měli brzy pěkný holubník, kdyby si nám tu každý běhal, jak se mu zlíbí. Dnes už to nechte, ale zítra ráno se běžte hned přihlásit."
Byl jsem vybaven třemi sadami formulářů. S tím prvním, bílým, a s žádostí, kterou jsem dostal od úředníka, jsem měl jít kamsi, kde mi potvrdí bílý formulář, ale seberou žádost. S druhým formulářem, fialovým, jsem měl jít někam jinam. Mám jim ho tam ukázat, spolu s bílým, již potvrzeným formulářem a pak spolu s nimi mám vyplnit ten třetí, žlutý. Fialový formulář mi seberou tady. Ten žlutý pak nesmím ztratit, protože jej po nějaké době budou zase chtít vidět. Tím bílým a žlutým se prý mám vykazovat. Bylo to působivé.
Radši jsem si to napsal.
Druhý den, když jsem se po řadě objížděk v cizím městě konečně dostal na první úřad (ten, kde jsem měl odevzdat žádost a nechat si potvrdit bílý formulář), jsem zjistil, že tam malují a že jsem měl jít někam úplně jinam.
Také jsem nějak pořád nechápal, k čemu mě vlastně potřebují. Problémy, které jsme řešili, vyžadovaly schopnosti průměrného obchodního příručího a když už jsem se přeci jen občas odvážil navrhnout nějaké zlepšení, bylo mi řečeno, buď že nevidím problémy v dostatečné šíři nebo že je to příliš riskantní, protože zlepšení na straně jedné by mohlo vést k problémům jinde (nikdy jsem se nedozvěděl kde, natož k jakým problémům) a nebo se mi prostě vůbec nikdo neobtěžoval odpovědět.
Co mi ale bylo největší záhadou, aspoň v kruzích, ve kterých jsem se pohyboval, bylo naprosto minimální vědomí vlastní kulturní identity. Jako kdybych toho já, cizinec, věděl o jejich velikánech víc než oni, zatímco oni hledali vzory někde jinde. Některé z výsledků tohoto procesu, např. trio obludných červených bělovousáčů s batohem na zádech, drápajících se vzhůru po stěně překrásného barokního paláce, mě ponechávaly v němém úžasu. Ale asi jen v takovémto prostředí převládajícího kýče jakoby drážděné nevypuditelným zrnkem písku mohou vznikat pravé perly.
Nakonec jsem to ale vzdal. Poznat to bylo zajímavé, ale žít bych tu nechtěl. Nemohl.
Sám bych rád věděl, kam se teď bude můj život dál ubírat. Určitou představu už mám - v mnoha ohledech mám jasno, v mnoha dalších beznadějně tápu. Možná půjdu zase navštívit přijímací úřad, možná něco zkusím sám. Uvidíme.