Na Slovensku jihozápadně od Nového Mesta nad Váhom se zvedají na pustém skalnatém vrchu chmurné zříceniny čachtického hradu, dříve královského majetku, který se počátkem 17. stol. stal slavným díky pověsti, která není přespříliš mírumilovná. Hned zprvu, když vejdete k tomuto hradu, spatříte klenutou bránu, která dále vede do prvního nádvoří, kde se vlevo nad vysokou zdí zdvihají bývalé stěny panského paláce; když se procházíte po těchto zbytcích, kdysi obrovského hradu, tají se vám dech nad tím tichem, tou smutnou atmosférou, kterou na tento hrad vrhla snad jedna z nejznámějších slovenských dam. Hrad byl Rudolfem II. věnován Františkovi Nádasdymu, kterýžto byl manželem nechvalně známé Ersbeth Bathory neboli Alžběty Bátoryové, která se na tomto místě zabydlela. Tato žena měla jako každá hraběnka spoustu služebnictva, a tak jednou, když jí její služebná česala vlasy, zatáhla ji, a jelikož bylo tehdy ve zvyku je uhodit za každou chybičku, Ersbeth nebyla výjimkou. Uhodila svou služebnou tak silně, že jí tekla krev; kapka se jí usadila na jednom z prstů. Ersbeth, jako většina žen, obzvláště tehdejší doby, chtěla být věčně mladá a krásná, až se tento sen stal ukrutnou posedlostí. Když spatřila kapku krve na svém prstě, její posedlost jí vnutila představu, že prst je mladší, krásnější, a tak začal ukrutný boj. Od toho dne Ersbeth nechávala hledat svými služebníky mladé krásné dívky z okolí Uher a Čachtic. Koupala se v jejich krvi a některé dokumenty dokládají, že ji i pila. Snad nejvíce šokující bylo, že se vyžívala v jejich bolesti a utrpení, strachu, a tak každá smrt, každá vražda byla čím dál tím krutější a promyšlenější. Podle doložených informací bylo zjištěno, že zabila kolem 610 lidí, možná i více. V jejím obydlí se dokonce našel seznam obětí psaný její vlastní rukou. Proces ohledně vražd začal 2. ledna 1611, kdy byla odsouzena na doživotí v její věži, kterou zazdili a nechali jí jen malý otvor na jídlo a pití. V této věži přežívala tři a půl roku, kde zemřela 21. srpna 1614. Traduje se také mnoho pověstí o pokladu, který je údajně uschován ve zříceninách hradu, ale důkazy bohužel nejsou. Zdejší vesničané tvrdí, že v noci se tato vražedkyně prochází po hradbách; někdo si myslí, že hledá svůj poklad, jiní zas tvrdí, že hledá klid pro svou duši, která trpí za každý z těchto zmučených životů; možná právě díky ní se moc lidí, panovníků či králů neodvážilo zde nadále pobývat, a proto hrad za nějaký čas zchátral a zbyly jen trosky, které mají světu ukazovat jak zlí a bezcitní lidé mohou být.