Dromedárova duše


Sám se svou karavanou v srdci
obklopuji se tunami žhaveho písku
dromedár vzdorujíce žhavému slunci
nesouce venec okvětních lístků.

Již nebojím se nocí více co dnů
chlad čí žár mě nespálí více
věnec mou zbraní ode všech pařátů
ruměnec vykouzlí v tváři mé dívce.

Snad dojdu k té oáze
a mysl má zůstane bdělá
překonám duny co života nesnáze
pak poví mi má milá zda by mě chtela.