Jdu krásným letním dnem po Sluncem ozářené louce. Jsem sama,lehoučká jako pírko a nic mě netíží. Jen vnímám svět kolem sebe a je mi nádherně. Posadím se do trávy. Cítím krev, jak se mi každým tepem mého srdce rozproudí do celého těla. Najednou cítím jak mi po paži přejede něco mokrého. Kapka. A za ní další a další. Podívám se na nebe, je sytě modré jako potůček, ale rozbouřené jako moře. Prší čím dál víc, déšť je hebký jako samet, já běžím po louce celá promoklá. Vidím svůj odraz v kaluži. Mám kapky ve vlasech. Vypadají jako perly. Cítím, jak mi projde mráz celým tělem. Ochvěju se, je mi chladno. Vítr si prohrává s mými vlasy. Pohlédnu na nebe, najednou je šeré a tajemné jako noční uličky. Začnu se bát, připadám si malinkatě oproti tomu obrovskému nebi. Vítr zběsile fučí a přímo nad moji hlavou se hlasitě zahřmí. Ta rána je jako by někdo uhodil bičem. Jako by se utrhlo kus skály. Ta rána mi rve uši. Vyděsí mě natolik, že běžím k našemu domu po stříšku. Po cestě začnou padat kroupy. Jsou ostré jako břitva a studené jak led. Doběhnu k domu, přitisknu se ke zdi, ve které ucítím zachránce a pocit bezpečí. Teď už cítím jen tlukot svého srdce a písničku, kterou déšť bubnuje o střechu.