Je to jako sen, na který vzpomenout si nemohu, jen pocit plný nejasných chutí. Ve snech bez tváře se objevuješ jako cizinec a přitom ji znám nazpaměť. Každý jasný tvůj obraz náhle zjevený mnou projede jako elektrické napětí a říká „vzpomeň si a nezapomeň!“
Sama plavu proti proudu, sama jsem jeho tvůrcem, ale tys mě navedl! Kde je teď jeho smysl? I mořský koník v mém oku se mi vysmívá a ty jsi to neviděl, hlupáčku. A nikdy se nedozvíš. Navždy to v sobě uzamknu na sto západů. Sto západů, které jsou tak silné, jak slabá je má mysl vůči tvému chtíči, který jsem znala, ale víc už nepoznala. Za to jsem poznala tvou přítelkyni Lež a brala ji za svou. Ne nadlouho. Měla tuze krátké nohy a ty jses jen usmíval.
Touha zapomenout mi nestačí, a tak se smiřuji se sny bez tváří, dokud se samy nerozplynou.
Plavat budu, dokud se proud nezmění a své zámky střežit jako poklad z nejhlubšího dna oceánu.
Teď vím, že minulost byla a přítomnost je. Budoucnost je záhadou. Nejasná a plná možností, jako ticho před bouří, kde já jsem ta bouřka!