Bezmoc mě okradla o všechnu mou vůli, teď nutí mě se dívat. Jen Beznaděj mě drží nad vodou a Touha mi dává sílu, ač nechci.
Bijí se ve mně, jako rozzuření psi. Nesnesu ten pohled.. Nic, to můžu udělat a provokovat je tím až do krve. Nechat se rozsápat, pomalu. Tak snadné by bylo radostně se topit ve vlastním žalu, nedočkavá na popravu.
Možná, jen možná nepozorovaně odkráčí a zmizí bez rozloučení, jako by mě nikdy neznali. Ale co když se vrátí? Mám riskovat? Raději jen zavřu oči a hodím jim kost, snad na chvíli se promění v roztomilá štěňátka než přijde ten pocit.. Čekání na vlak, který dávno vykolejil. Bavím se představou, jak hlupák na něj čeká, a směji se jen sobě.
"Kolik kostí ještě, vy hladoví vlci? Je vás moc, ne dost." Jsem rozhodnuta krmit je, dokud i ten největší z nich vyčerpáním nezkape a nezmizí jako nic. Věřím, doufám, že přijde Ten a svévolně nabídne své tělo k snědku, aby tak ukojil jejich mlsné chutě. Avšak nechci je odehnat, jen zkrotit.
Jak čas plynul, dívka jménem Víra překročila hranice nedohledna a voda přetekla. Riskovala jsem a tak nastal den popravy, kdy chystám se utratit své psy. "Vzali jste si ode mě víc, než jsem vám mohla dát. Proč jen jste neodešli? Nelžete mi, vy smutné psí oči! Už vám nevěřím."