jako když rozvíříš staletý prach
a ten si pozvolna sedá
jako když rozhodíš na stěnu hrách
z duše stéká modrošedá

hledání černého nekonečna
na konci světlého tunelu
každá má propast je jedinečná
jak rakev v níž vzpomínkám ustelu

líbej mě do ticha čtyř bílých stěn
k tanci zvi všechny mé můry
do slepých uliček neuvězněn
buď strážcem mé léčebné kúry