Co je to za pitivo absolutně nevím. Nemám tucha, jak by řekly moderně moje kamarádky, a ušklíbli se moji kamarádi. Postintelektuální floutkové poflakující se po putykách, po hospodách, po knajpách. Ohavnost bez kultury, beze smyslu. Ne, to křivdím. Smysl to má. Říkají tomu pařit. Jediný a poslední smysl nové generace. A všechno co s tím souvisí. A já tak činím s nimi. Hlouběji klesnout nejde. Pro trochu úcty, lásky. A všechno co s tím souvisí. Ale jen občas, ne teď. Teď sedím v jakém si baru, do něhož už si ani nepamatuji cestu. Nikdo jiný než já tu není. Prostě tu jsem v tuto chvíli a piju toto pitivo. S radostí tomu tak říkám. Oni tomu říkají Kataklysma. Oni, ten pekelník přes uličku za kameným pultem, kde jej točí z olověných trubek. Drží vidle. Zvláštní, co. Taky to zachytilo mé pochyby. Vskutku, originální podnik.
Místnost o rozměru dvou tenisových hřišť byla plná matného kouře. Tahle moderní technika vytváření dusivého kouře byla v těchto nově vznikajících podnicích nesmírně vzrušující hlavně pro mladé lidi. Holé skalní zdi, rudá záře, ticho a monotónní hukot. Cítili se jako v pekle. Tryska kousek od vchodu, který byl tvořen černou dírou, vypustila do prostoru další vlnu kouře. Mrak zakryl to co sedělo samo u stolu. Zbyl jen rozmazaný stín, který dál přemýšlel. Dál také bylo absolutní ticho, a hukot sílil. Nikdo si toho nevšiml.
Kataklysma, z čeho tak může být. Co mě na něm může tak pojit a tak chutnat. Nakonec se všechno dozvím. To určitě. Asi láva a saze. Tak to přesně chutná, tak to bude. Hořká chuť zkrucující mi kořen jazyka, pálivá chuť proměňující mi jícen v jeden dlouhý spálený pruh svaloviny, svrbící chuť obracející mi žaludek vzhůru nohama. Chlorovodík se mi tak vylučuje přímo do břišní dutiny a požírá vše co v ní je. Dál a dál. Tohle se mi kdysi líbilo, ještě to si pamatuji. Všechny ty odporné věci, které stejně tak protékali mým hrdlem. A vůbec mi to nevadilo.
Jeden drink za druhým. Pekelník mi přilévá a přihazuje další. Pokaždé potom vezme vidle. Bodne do mě. Krvácím. V mém těle se po každé sklenici Kataklysma objevují nové a nové díry. Krvácejí tmavou krví, prýští a srší ze mě. Kůže je estetickým způsobem rozdrásaná. Už mi to je jedno. Jak by to bývalo kdysi pro mě vzrušující. Bolest je prý dobrá. A ubližování si podporuje charakter, lásku k sobě. Je to taková sebeláska, která je vzniklá sebenenávistí. To je ten zastírající manévr. Tenhle postoj je mi teď absolutně ukradený.
Vůbec nekřičím. Čeká se ode mě, že budu křičet. A při každém nádechu se začnu dusit kouřem. Mají však štěstí. Nevím, zdali byl můj úmysl jim to dopřát, ale před a po každém Kataklysma se přeci jen nadechnu. Ač nemusím. Popílek mi neskutečnou rychlostí vnikne do průdušnic. Každou malinkatou skulinku plicních sklípků zacpe. Škrábe to. Skutečně a nečekaně, ale zvyk už je zvyk. Ve vteřině vznikající a zanikající rakovina plic v nejvyšším stádiu už mě nedokáže překvapit. Nechci vidět, jak to tam vevnitř vypadá, po té dlouhé době strávené tady. Peklo na zemi.
To je to jediné, co se tu děje. Tedy, kromě té poslední věci, co se mi děje tam dole, ale tu nechci vůbec zmiňovat, a už vůbec o ní mluvit. Za tu jedinou se skutečně stydím, a proto mě jako jediná doopravdy mučí a bolí, především psychicky. To je vše. S výhledem na věčnost.
Za tyhle schválnosti, paradoxy, destrukce, mučení, kouskování duše si můžu sama. Ač jsem nechtěla.