Boxer
„Vy mladí to nepochopíte. Když jsem já sedával v hospodě a někdo mě napadl, neudělal jsem nic. Nebránil jsem se, protože by mi vzali licenci.“
Řekl starší pán, který poté, co opustil bandu mladých kluků, přisedl si k nám.
„Čemu se smějete? Starymu dědkovi?“
Tato slova zněla, když přicházel. Pod šedivým plnovousem a smutnýma očima zněl jeho hlas tak hluboce a zádumčivě, že mi nedovolil pospíchat domů před setměním. Naslouchala jsem jeho slovům a tiše vnímala jejich lesk, s pohledem směřujícím do neurčita.
„Já už jsem starej. Všechno už je pryč. Býval jsem dobrej. Dyť titul mistra republiky něco znamená. A moje ruky si to pamatují. To je jak jízda na kole, to se prostě nezapomíná.“
Pravil bývalý boxer, prohlížeje si své ruce, dokazující sílu rány.
Zamyšleně, ne však hluboce, podívala jsem se na skupinu kluků, postávajících přímo naproti nám. Nuceni zvědavostí, s chutí slyšet, co pán nám povídá, pokukují naším směrem.
„Ti ve sportu nic nedokázali. Ale smát se mně budou. Taky zestárnou, ale to oni neví, protože jsou mladí.“
Začal mě tížit pocit povinnosti jít domů, však mám to pár kroků a chci slyšet ještě pár vět pana Boxera.
„Nikdy jsem neměl potřebu ukazovat ostatním, co za sílu je v mejch rukách. Dycky mě říkali: Se nedokážeš postavit, co, boxere?...Ale já říkám proč? Vždycky říkávám:
Jsme lidi, bavme se normálně.
Na svět proniká moje věta, že musím již domů.
„To já jsem měl být doma už dávno, dávno… Jenomže…“
přerušil jeho větu mohutný potah z cigarety, kterou si labužnicky vychutnával: „Jenomže já nekontroluju moje dcery. Jedna je na Kypru a druhá ve Svitavách na mateřské dovolené.“
Zvedám se, chystám se k odchodu, když slyším jeho slova, ať se opatruju. Podtrhuje to jeho pohled upřený na mě. Upřímně sdělila jsem mu totéž.
Setmělo se již a mé kroky domů provází osvětlení sídliště a myšlenka na předchozí zajímavé chvíle, za které jsem svým způsobem vděčná.