"Cilko?"
"Promiň, vím kolik je hodin!"
"Taky víš, že můžeš zavolat vždycky," upozornil Cilku naoko přísným hlasem, "zase on?"
Asi přikývnula, ale nedostala ze sebe ani hlásku. "Přijeď, postavím na čaj." Ihned ukončil hovor, aby si to nemohla rozmyslet.
Zívl a juknul letmo na nástěnné hodiny. Druhou hodinu ranní měli dávno za sebou a vesele odtikávali dál. Matyáš, ale veselý moc nebyl. Hodil na sebe svetr, přeci jen je zvyklý mít otevřené okno. Je říjen a nerad by nastydl..
Myslel na Cilku. Zažívá si neskutečné věci, ale proč? Ten paradox nikdy nepochopí. Proč jí zakazují dělat věci jí nejbližší, ale zároven se vůbec nezajímají, nestarají? Povzdychl si. Přiměl se sejít po schodech a dát vařit vodu na čaj. Měl ji rád. Ne. Miloval ji. I když překážky jim všichni házeli pod nohy o sto šest. Vždycky se na jejich vztahu našlo něco špatného.
Jak u jeho kamarádů, tak u jejích. Přistihl se jak opřený o parapet kouká zamyšleně ven. Neusmívá se, naopak.
Jak má všem rozmluvit, že ji nechce jen zneužívat, ale že ji Miluje. Že spolu chodí dobrých osm měsíců, ale je jí jen oporou. Byl rád že to tak je. Nechtěl by to násilně jinak. Chtěl jí pomáhat, mazlit se a povídat si. Vždyť si tolik rozumějí.
Několikrát spolu o tom mluvili. Nechtěli už dál poslouchat plané řeči, jak je nevyhovující jejich láska a že to vlastně ani láska být nemůže. Cilce už je patnáct, ale o to to bylo horší před několika měsíci. To měl na krku řečí, že si začal se čtrnáctiletou v devatenácti letech.
Vylekalo ho cvaknutí rychlovarné konvice. Jen se podíval, jestli už Cilka nejde. Nešla. Nechal vodu vodou a opět se ponořil do hloubání. Čas nabíral obrátek. Minutu za minutou. Jak děsivé. Bál se o ní, chtěl ji už mít u sebe.
"Co tu provádíš blázne?" Objevil se z ničeho nic ve dveřích Richard.
Trhl sebou a jen svěsil hlavu. Nabral dech, ale nakonec neřekl nic. Richard pokýval hlavou: "Cilka? Přijde? Že ty si nemůžeš vybrat líp.."
"Ještě ty do toho, jako by nestačilo že sou proti tomu všichni ostatní." Utrhl se z nenadání. Ani se neotočil od okna. Konečně byla tady.
"Vždyť já to tak nemyslel. Mám ji rád."
Usmáli se na sebe. Matyáš vyběhl Cilce otevřít dveře. I když slyšel kroky na schodech, za dveřmi nikdo nebyl. Instinktivně se podíval o patro víš. Tak je přeci vchod do druhého patra. Udělal dobře. Cilka seděla na schodech s hlavou v klíně. Ihned se na něj otočila. Utřela si slzy.
"Pojď tudy, byl jsem postavit na ten čaj." Usmál se. Sešla dolů a on ji vzal okolo ramen. Měla v sobě strašlivý zmatek. Bála se, jak to všechno bude, jestli to někdy skončí.
"Dobrý den!" Trošku si zaskočilo, že všichni byli vzhůru. Jana se na ní jen usmála a kývajíc na Richarda odešla spát. Však bylo hodně pozdě. Nebo by se dalo říct velmi brzy ráno.
V pokoji bylo chladno. Cilka se posadila do měkkého křesla. Huňatá věc si krásně hřála, ale nebylo to nic proti Matyášovu objetí. Když ji vzal a položil k sobě. Hladil a šeptal, jak budou už napořád spolu. Jenom oni dva, od nikoho si nenechají říkat co je dobré a co naopak ne, protože oni to přece vědí ze všech nejlépe.
Seděli spolu a pili čaj. Obyčejný čaj dával v tuto chvíli Cilčině životu alespon trochu naděje. Byla unavená, utahaná, vystresovaná a nervózní, ale Matyáš ji vždycky dokázal uklidnit.
Posadila se mu na klín. "Jsi unavený."
"Měl jsem těžký den." Usmál se, ale znala ho už dost dlouho na to, aby věděla, že něco není v pořádku.
"Copak se děje Maty?" Pohladila ho po tváři, políbila ho, "Povídej, nechci aby ses trápil!"
"Máš toho sama dost," pousmál se a přitiskl ji k sobě. "Půjdeme spát, ano? Půjčím ti zas svou košili."
"Ty jsi prostě úžasnej, Maty!" Popadl ji do náruče a odnesl po schodech nahoru.
"Né, pust mě prosím." Už nebyla tak smutná jako když doma práskla dveřmi a se slzami utekla do chladné noci. Nebyla holka, která by se ráda hádala, odporovala nebo snad neudělala něco, co by po ní rodiče chtěli. Naopak. Ale nikdy se jí nedostalo docenění, ani sebemenší pochvaly.
Když si oblékala černou košili, nemyslela již na okolnosti, které ji sem zavedli. Děkovala bohu, že Matyáše potkala. Potřebovala někoho, kdo na ní nebude neustále naléhat, ale pomůže jí a bude ji držet při všech problémech. Nechtěla po svém boku člověka, jenž jí odkývá každé rozhodnutí, nýbrž ji řekne co si o kýžené věci myslí a o čem je přesvědčen, že by bylo nejlepším řešením.
Viděla ho jak si sundává župan. Stál k ní zády. Látka šustila o pyžamo. Cilka bosýma nohama našlapovala tak potichu, že se malinko lekl, jakmile ho zezadu objala. Otočil se k ní. Jen se na ní díval. Nechtěl jí nikdy opustit. Byl přesvědčen, že je to člověk na celý život. Ale co tomu říká osud?
Cilka se začala trochu třást. Stála jen v dlouhé košili a oknem sem proudit sice krásně čerstvý, ale již příliš chladný podzimní vzduch.
Shodil ji do peřin. Hladil od konečků nohou, ale včas se zastavil. Přitáhla si ho k sobě a vlepila mu velkou roštáckou pusu. Chytil svýma rukama její, aby ji znemožnil jakýkoliv pohyb.
"Matýý, co blbneš.." Políbil jí. Lehl si vedle ní. Cilka se k němu přitulila. Ztrácela se v jeho náručí.
"Miluju Tě, víš to?" Hrála si s jeho prsty. On jí hladil po vlasech. "Vážně? A já myslel, že jsem to já kdo tu miluje," začal, "ale jsem rád že na to nejsem sám."
Během posledních pár dní to mezi nimi jiskřilo o něco víc. Většinou slýchali, že zamilovanost bude do roka pryč. Naopak. U Cilky a Matyáše se stupňovala.
Poznámka autora: Až do úplného konce!!!
Spali. Vedle sebe. Nevině. Milovali se. Proč jim všichni vyčítali vzájemnou náklonnost? Je snad věkový rozdíl pěti let moc? Ještě než se vůbec poznali Cilka zažila mnohem bizardnější vztah. Se svým tanečním partnerem. O tom nevěděla živá duše, pravda, ale třináct roků byl problém zcela jiný. Pro ni ne. Až teď si uvědomuje, co všechno se vlastně stalo a proč.. Často se obvinuje, i když Martin nechce, aby si něco vyčítala. Stalo by se tak jako tak. Prý.
Ano, na věk taky bere ohled, ale s Matyášem na to nebyl čas. Jakmile se zamilovala, bylo ji vše jedno. Ale přiznává, že když poznala o koho jde a kdo ji tenkrát při autohavárii pomohl, nesnášela ho. Měla o klukovi ze silniční nehody jiné představy a je ráda že je mohla vyvrátit. Trvalo to, ale dlouho, než se dali dohromady. Děkovala a navždy bude, osudu, že jim dovolil alespon zkusit jakési soužití.
Její kamarádky z oddílu vidí problém .. Ani vlastně neví jaký a pochybuje že ony ano. Spíš ho jen nemají rády, ale pletou se do věcí, do kterých jim nic není.
Náhle se probudila. Trhla sebou.
"Copak zlatíčko," nadzvedl hlavu, "Pojď ke mně, já si tě ohlídám, hm?" Trošku se zklidnila.
"Proč se mi zdají také věci.."
"Jaké."
"Já nevím. To je na tom to nejhorší. Nechci to raději vědět. Jen se nechci budit s horečkou a zpocená, víš." Otřela si čelo, klidně položila hlavu znovu na Matyášovo rameno.
"My to zvládnem," opět usnul. Cilka ještě chvilku přemítala. Únava byla silnější.
Nad věžemi Hradu pomalu vykukovalo první světlo. Trošku chabé, smutné, ale přece šťastné. Cilka se cítila naprosto stejně. Nyní, ale spala, v bezpečí..