Až jednou zase půjdeš kolem všedních dní,
otoč se vůkol kaštanových alejí,
ustup o tři kroky zpět a pohleď vzhůru,
dívej se na nebe, jak utíká,
aby se schovalo před deštěm,
a pak skloň hlavu … nenech mě odejít.

Shořely okvětní lístky mojí duše,
zbyl po nich jen obrys na stěně,
jak vysoko šlehaly plameny,
s odstupem usvědč mě ze svých hříchů
a promiň zlým nočním skřítkům,
že nechali mě vypustit duše u tvý káry.

Vzpomínej potichu, ale nevzlykej,
vždyť i noc má uši ze všech stran,
zatrať mne pro nesplněné sny,
velcí chlapi přece nebrečí,
ztratím se v mlžném ranním oparu,
svou hlavu složím ti u dveří.