Dívám se skrze prsty,
vůně beztvarých květů
marně si razí cestu
za potěšením smyslů.

Nejasné siluety
svádí své vlastní bitvy,
jejichž hluk utápí se
v bouřích mých oceánů.

A zlé paprsky občas
proniknou až k mým očím,
aby mi připomněly
temnotu prázdné duše.

Zdrcený tíhou světa
sedím tu s hlavou v dlaních.
Cítím, jak pomaličku
slábne můj vlahý dech.

Ale ještě se dívám.