Láska hory přenáší
Přijde mi, jako by se to stalo včera. Nebe bylo azurově modré přesně jako dnes a ve vzduchu byla cítit příchuť něčeho elektrizujícího…
„Kari, pojď se podívat ven!“ Zavolal jsem pootevřenými dveřmi z verandy na svou půvabnou milenku. Přišla jen ve spodním prádle a já se tak dosyta mohl kochat jejím úžasným tělem.
„To je nádhera. Je to jako se probudit ze snu.“ Špitla a pohlédla mi do očí. Sedla si na mne a své rty pomalu přibližovala k těm mým. Když už byla dostatečně blízko, ucukla. Praštila mě po rameni a odvedla do pokoje. Milovali jsme se asi dvě hodiny, když oblohu proťal ohromný blesk. Vypadla elektřina. Oblékl jsem si župan a bosky došel do sklepa.
„Sakra.“ Zaklel jsem. Muselo to odvařit pojistky. Vrátil jsem se nahoru a vysvětlil Kari, že se budeme muset vrátit zpátky do města. Nedala na sobě znát ani špetku zklamání. Oblékli jsme se a vyrazili na cestu. Nasedli jsme do auta a já nastartoval. Nic. Zkusil jsem to ještě několikrát ale marně. Otevřel jsem kapotu a zjistil, že ten blesk, netuším jak, seškvařil taky motor. „Budeme muset pěšky. Alespoň do Greenville.“ A ukázal jsem na lesní cestu, která vedla za naší chatou. Vyrazili jsme. Cesta byla zpočátku velmi dobře schůdná, ale asi po čtyřech kilometrech se začala krabatit a místy jsme museli kontrolovat, jestli jsme z ní nesešli.
Čím hlouběji jsme pronikali do lesa, tím větší ticho a temnota nás začaly obklopovat. Po chvíli už byl lesní porost natolik hustý, že jsme skrze koruny stromů neviděli nebe.
„Je mi zima.“ Špitla Kari a přitiskla se co nejvíce ke mně. „Jak dlouho už vlastně jdeme?“
„Za chvíli už bychom tam měli být. Dave říkal, že Greenville je asi sedm kilometrů daleko. Takže by nám mělo zbývat asi jeden a půl kilometru.“ Řekl jsem ji, aby se uklidnila a zkontroloval svůj odhad na hodinkách. Trhl jsem sebou. Ručičky ukazovaly 15:12. To nebylo možné. Vycházeli jsme přece v 15:37. „Děje se něco?“ Zeptala se Kari. Nechtěl jsem ji rozrušovat a tak jsem jí odpověděl, že se mi nejspíš porouchaly hodinky. Asi po pěti minutách jsem je zkontroloval ještě jednou. Ukazovaly 15:07. Urazili jsme asi další tři kilometry a kolem nás nebylo nic jiného než stromy. Na hodinky jsem se už raději nedíval. I tak by nám v ničem nepomohly. Ztratili jsme se. Udělali jsme si krátkou přestávku a probrali všechny naše možnosti. Moc jich však nebylo. Buď půjdeme zpátky, nebo budeme pokračovat. Schůdnější se jevila druhá varianta, vzhledem k tomu, jaký kus cesty už máme za sebou. Po krátkém odpočinku jsme se tedy znovu vydali na cestu.
„Podívej, támhle?“ Vykřikla z ničeho nic Kari. „Tam za těmi mohutnými duby.“
Měla pravdu. Něco tam bylo. Když jsme došli blíž, poznali jsme, že je to chata a dokonce mi byla povědomá, jen jsem si nemohl vzpomenout kde jsem ji viděl. Netuším proč, ale podíval jsem se na hodinky. Bylo 13:09. Prošli jsme kolem zaparkovaného Chevroletu a zabouchali jsme na dveře. „Je tu někdo? Haló! Je tu někdo?“ Oblohu proťal ohromný blesk. Dveře se otevřely. „Pojďte rychle dovnitř!“ Ozvalo se zpoza nich. Kari celá zkoprněla a pohlédla na mě. Muž, který nám otevřel dveře, vypadal přesně jako já, jen o padesát let starší. Vešli jsme do domu a muž zamkl dveře. „Pojďte.“ Pokynul a vedl nás do kuchyně. „Musíte mít hlad. Něco vám dám.“ Položil před nás bochník chleba a dva čaje. „Žijete tu už dlouho?“ Zeptal jsem se ho a pozoroval, jak nedokáže odtrhnout oči z Kari. „Co? Ach ano, dlouho.“ Odpověděl, aniž by vzhlédl mým směrem. „To venku, to…víte musíme se dostat do Greenville.“ Promluvila Kari a bylo vidět, že už si toho zájmu ze strany našeho hostitele taky stačila všimnout. „Je to bouře. Stává se to. Někdy se jen tak blýská a hodiny nespadne ani kapka. Myslím, že by bylo bezpečnější, kdyby jste přes noc zůstali tady. „No, my to ještě proberem.“ Odvětil jsem. Po těch slovech muž odešel z kuchyně a my tak měli možnost celou situaci v klidu probrat. Rozhodli jsme se, že bezpečnější bude, když tu přespíme.
Když jsem ráno otevřel oči, ležel jsem v posteli a pohmatem hledal Kari. Nebyla tu a nebyla ani nikde jinde. Zůstaly tu po ní jen šaty a několik vlasů na polštáři. Zavolal jsem na policii, protože společně s ní, se zázračně vypařil i majitel chaty. Když jsem však podal svou výpověď, mysleli si, že si z nich tropím blázny, neboť ona chata, v níž jsem strávil poslední noc se svou drahou Kari, patřila mě. Dnes, po téměř čtyřiceti letech, jsem konečně přišel na to, co se s mou drahou a milovanou Kari stalo. Onen stařec, který nás vpustil do domu, jsem byl opravdu já. Podařilo se mi pomocí zakřivení časoprostoru sestrojit stroj času a chtěl jsem ještě jednou vidět svou Kari. Když jsem si ale umanul, že si ji vezmu sebou, zapomněl jsem, že cestu časem mohl podstoupit pouze jediný člověk. A tak, má milovaná Kari, nacházíš-li se v jakékoli dimenzi, odpusť.