Na západ hledím a teskno je ve mně
a marno, tiše, beztvaré sémě.
Van Gogh je lhář, já za něho smočím
palec jak štětec v nebeské moči.

Na západ hledím a stále je jiný,
rodí se stokrát a stokrát bez viny,
tak jako děcko, mé mrazivé ráno,
na noc se těší, však nebude zváno.

Usíná měkce, ten obzor je tenký,
na šňůru rozvil děravé plenky.
Chci k němu vonět, řvát, ale z něho
mé bledé ruce ještě víc zebou.