, 8. 11. 2009, Povídky
Múza
Asi po milionté se zadívám na fotky, které jsem šel fotit do města. Kdybych byl snad jednou slavný a dával rozhovory do bulvárních plátků, musel bych si vymyslet přitažlivější život než ve skutečnosti žiji. Naprosto přesná charakteristika mojí osoby se dá vyjádřit dvěma slovy. Jsem fotograf. V tom je celé mé bytí, žití, umírání… Buď fotím, vyvolávám nebo se aspoň na svět dívám optikou hledáčku fotoaparátu. Všechno ostatní je dost nuda. Jím, spím a vyměšuji. Endorfinové extáze ke mně přicházejí, když se můžu poflakovat po ulicích a fotit lidi. Nečekaně, nenuceně. Jednou a asi tou nejfatálnější příčinnou, proč žiji, tak jak žiji, je prostý fakt, že mě málokdo nadchne natolik, abych s ním chtěl trávit svůj čas. Raději si povídám s lidmi na fotkách. Hádám, čím se živí, proč mají na tváři zrovna tuhle grimasu…
A pak to přijde jako rána do zátylku. Dívám se na černobílou fotku. Pamatuji se jen, že jsem fotil budovu nové knihovny pro náš časopis. Byl jsem tak fascinován dokonalostí paprsku světla, který kopíroval vchodové dveře, že jsem jen automaticky mačkal a nevšímal si ničeho jiného. Jak jsem si jí mohl jen nevšimnout. Přesně uprostřed dveří na schodech, které k nim vedou, sedí éterická představa z mé nejtajnější fantazie. Je zabraná do čtení knihy, její porcelánová šíje je dlouhá a napjatá, vlasy jí jemně hladí obličej a ústa jsou sevřená do pobaveného úsměvu. Rychle vyvolávám další fotky budovy knihovny, třeba budu mít štěstí. A skutečně! Povede se mi vyvolat celý set fotek s neznámou kráskou. Zkouším fotky různě zvětšovat a natáčet, abych se o ní mohl dozvědět co nejvíc. Ale všechno je mi málo, poprvé v životě mám tak strašně silnou touhu tuhle dívku poznat osobně, že se z toho snad zblázním. Druhý den netrpělivě stepuji před knihovnou. Dovnitř a ven proudí davy dívek, ale i když by byly podle mých přátel určitě nazvány jako krásné, mně splývají do monotónního zástupu. Za chvíli mě paralyzuje strach. Co když ji ve skutečnosti nepoznám? Co když mi proklouzne? Obrysy její tváře bych sice po včerejším civěcím maratónu nakreslil i poslepu, ale co když jsem už natolik postižen, že dokážu obdivovat jen nehybnou krásu na fotkách? Mise byla neúspěšná. Šourám se domů a přemýšlím, jestli mám právo vyvěsit její fotku ve městě, jak se to dělá u ztracených psů a dětí. Kde asi bydlí? Jak asi žije? Na mysl mi vytane obraz starého činžáku, dlažební kostky na silnici jsou omývány proudy deště. Za malým oknem s muškáty se v garsonce pod stropem skrývá moje múza. V mých představách je malířkou, sochařkou, básnířkou. Ale co když právě tohle je ta chyba. Nesmím se nechat strhnout jejím oduševnělým vzhledem. Třeba je to falešná stopa a múza pracuje nebo studuje jako… Ať se snažím jak chci, nedokážu k ní zařadit nějaké přízemní povolání. Jsem v koncích. Vezmu fotky a jdu na místo činu. Obejdu všechny knihovnice i šatnářku, ale všichni jen kroutí hlavou a tvrdí, že takových děvčat k nim do knihovny chodí, vždyť jsou si všechny podobné, navíc tyhle černobílé fotky neprozradí ani odstín vlasů nebo očí. Jsem ztracen.
Osud si se mnou vážně pohrává. Jedu městskou, čelo opírám o umolousané okno a najednou zahlédnu múzu. Tělem mi projede tisíc jehliček, na nejbližší zastávce vyskakuji a běžím směrem, kde jsem ji snad zahlédl. Ale po múze žádná stopa. A tak opět zabředávám do svého nudného života, obraz múzy vzadu v mozku bledne každým dnem. Ani nevím jak se to stalo. Najednou stojím v úzké uličce před antikvariátem a něco uvnitř mě nutí moje nohy do pohybu směrem ke dveřím. Poslechnu a vejdu. V nose mě zašimrá ostrá vůně kávy a štiplavá vůně starých nažloutlých knih. Přistoupím k nejbližšímu regálu, kterému vládne poezie. Bez jakéhokoli logického uspořádání si zde hoví klasikové jeden přes druhého. Z moderního přehrávače vystupují jazzové melodie. Je tu dost špatné osvětlení, takže na hřbety knih je špatně vidět a oči musíte dlouhou chvíli mžourat, než si na přítmí přivyknou. Do zad mi promluví něčí hlas. „Můžu Vám s něčím poradit?“ Tahle otázka mě pěkně rozladí. Zase jedna prodavačka, která Vás nenechá chvilku v klidu a za každou cenu se Vám bude snažit vnutit i leporelo, jen aby něco utržila. „Se jen dívám…“ Zamumlám tam dozadu za sebe. „Včera nám přišly nové básně od ….“ „Slečno, já nečtu básně!“ Prohodím nakvašeně, aniž bych přemýšlel nad smyslem toho, co jsem právě dost nepříjemným tónem pronesl a otočím se za prodavačkou. Múza stojí pár vteřin jako opařená. Její velké čokoládové oči mají rozšířené zorničky a úsměv, který měla zřejmě ještě před chvílí na rtech se protáhne do neutrální grimasy. Tichounkými krůčky zapluje za pult, aby obsloužila dalšího zákazníka. Teď tu stojím jako opařený já. Nedokážu se ani pohnout. Jediného čeho jsem schopen, je pozorovat její dlouhé klavírní prsty jak balí zákazníkovu knihu. Dělají to tak procítěně, jakoby by jediné na čem teď ve skutečnosti záleží, bylo ukonejšit prodanou knihu, než ji vypustí do nepřátelského a cizího světa. Dlouhé bílé prsty hladí obálku, loučí se s malou červenou knížkou. Najednou nemůžu dýchat, vyběhnu na ulici a rychlým krokem se snažím dostat co nejdál. Pryč od své hrubosti, povýšenosti, hlouposti. Je mi ze sebe tak nanic. Celou noc probdím jako v horečce. Před sebou mám neustále její velké oči.
Ráno beru za kliku nejbližšího květinářství. Proč musí mít až od devíti? Běžím do jiného a s náručí plnou tulipánů mířím za múzou. Jakoby se zastavil čas. Stejná vůně i hudba. Múzu nikde nevidím. Až po chvíli si všimnu malého kloučka, který sedí na židli za pultem a klátí nohama. Také on si všimne mne, až když se na něj zadívám. Přestane klátit nohama a velkýma čokoládovýma očima si prohlíží tulipány, které držím. „Mamíííííí!“ Jeho pisklavý hlásek prořízne jazzové melodie. Za závěsem z korálků se ozve múzin hlas. Dívám se na tulipány, na kloučka, na tulipány, na kloučka. Nakonec položím tulipány na pult a odejdu. Jinak to vlastně nedokážu. Nudný živote, vítej!