Zmáčená bílým vínem
protančíš v setmění
notovým zápisem
ticha

(mezi potrhanými rty
růži bez okvětních lístků)

než poraněná
kuželem měsíčního světla
usneš v mlžnou nahotu
rozpadajícího se kanape

a ráno konečně zjistíš
že ten ubohý odraz v zrcadle
je v podstatě
tvoje lepší
já