Kdysi dávno žil poblíž konce světa človíček jménem Kryštof. Kryštof byl osamělý a taky trochu naivní, opravdové lidi moc neznal snad i proto, že žil daleko od vesnice v malém pěkně upraveném domečku s vekou a poměrně udržovanou zahradou.
Kryštof byl malíř. Tahy svého štětce se snažil zachycovat lidi, jejich tváře, těla, nálady..., snažil se zachycovat výrazy v jejich očích. Jenže většinou tyto tváře patřily lidem, kteří existovali jen v jeho snech. Trávil celé týdny nad jedinou tváří ve snaze vystihnout co nejlépe rysy svého snu. A koneckonců nic jiného, než malovat sny mu nezbývalo, protože lidé ve vesnici ho považovali za podivína a málokdy ho někdo navštívil. Snad jen děti. Ze zvědavosti.
Ale přesto jeho samota nebyla neužitečná, protože v něm žily sny nebo spíš on žil ve snech. A za jasných nocí se procházel svou zahradou a hledal inspiraci pro příběhy svých obrazů. Byl osamělý, ale nebyl nešťastný. Byl sám, a tak mu to v podstatě vyhovovalo, nevnímal čas a ani to, že někde před ním může něco být. Měl obrazy, lidi na nich a měl sám sebe. Nebo si to alespoň myslel. Někdy celé dny nespal a nic nejedl, protože se bál, že mu tvář, kterou právě maloval, zmizí před očima a jemu nic nezbude. Hotová plátna pak schovával do přístavku za domkem a většinou se k nim už nevracel.
Když maloval, příběh toho, koho maloval, se stával jeho součástí a když obraz dokončil, byl bohatší o další lidský život. Také neměl důvod vracet se k dívce, která právě zranila svého milého, neměl důvod vracet se k stařečkovi, kterému právě došlo, že celý život promarnil, neměl důvod vracet se ke komukoli. On stvořil je i jejich žal a ničím jim nebyl dlužen. Nikdy se necítil přesycen tím, co dělal, nikdy neuvažoval, že může být něco víc, než jen plátno a barvy. Nebyl příliš úspěšný malíř, ale sem tam, když vesnicí projížděli obchodníci, některý ze svých obrazů prodal. Někdy se pokoušel kreslit i květiny ze své zahrady, ale moc mu to nešlo. Dokázal sice vystihnout přesný tvar květu nebo rosu na lístcích, ale nedokázal jim vtisknout život.
Tak tedy žil si poklidně se svými obrazy, ničím a nikým nerušen se oddával jejich tvoření a byl naprosto spokojený. Roční období se střídala rychle za sebou a roky ubíhaly a Kryštof se cítil šťastný.
Na jaře většinou maloval krásné mladé lidi, svěží pocity v jejich duších a jistou čistotu a nezkušenost v jejich tvářích. V létě maloval muže a ženy plně si užívající svého bohatého života v celé jeho kráse a na podzim pak maloval zralé a zkušené jedince, kteří už okusili život i po jeho stinných stránkách a mnohdy byli zklamaní sami sebou, svými hloupostmi a svou naivitou. V zimě Kryštof neměl pro malování moc času a ani inspiraci. Ještě nikdy nepoznal chlad v lidské duši. Ještě nikdy nepoznal lhostejnost, a tak mu sníh a led za okny nikoho nepřipomínal. A tak se to stále opakovalo, a přece nebyly jeho obrazy stále stejné.
A jednou, na sklonku jara, se sebou jižní vítr přivál sladkou vůni čehosi, co Kryštof ještě nikdy nepoznal. Nevěděl, co to je, ale ta vůně mu nedala spát. Přestal malovat svůj načatý obraz (což udělal vůbec poprvé) a nechal se okouzlovat tou vůní, která zaplnila a omámila všechny jeho smysly. A on začal malovat. Nepřemýšlel nad tím, co maluje, a také nevymýšlel pro svůj obraz příběh, snad proto, že obraz vymýšlel společně s tou vůní příběh pro Kryštofa.
Ten rok bylo opravdu krásné léto, ale Kryštof ho nevnímal. Vnímal pouze svůj obraz a tu krásnou vůni čehosi vzdáleného. A když se léto nachýlilo ke konci, bylo konečně poprvé možné rozeznat první rysy tváře na Kryštofově obraze. Byl to portrét či spíše pokus o portrét dívky, jejíž jméno neznal, ale nedivil by se, kdyby se jmenovala Krása. Kryštof do tohoto díla dával vše a ta nádherná tvář ho pronásledovala dnem i nocí. Pronásledovala jeho duši kamkoli, kam se na okamžik, byť jen na maličký, vzdálila.
Začal podzim a lístky spadlé ze stromů začaly pokrývat zahradu, která se od minulého jara nečekaně změnila. Tráva byla vysoká, místy prorůstal plevel a pod stromy se draly na povrch kopřivy. Každý, kdo procházel kolem, měl ze zahrady smutný dojem, protože vypadala opuštěně. Ale to Kryštofa nezajímalo. Trávil veškerý svůj čas před obrazem a tahy svého štětce jemně dokresloval tvář té nádherné bytosti, kterou mu přivál první letní vítr. K plátnu ho teď začalo přitahovat něco mnohem víc než jen pouhý zájem o dokončení obrazu. Měl pocit, že ta dívka skutečně žije a že se na něj někdy usmívá a někdy mračí. Mluvil na ni a když se podíval na to plátno, neviděl obraz, viděl lidskou bytost, jejíž pohled pohltil jeho duši. Někdy na obrazu přestával pracovat a jen celé hodiny a dny obdivoval její krásu.
Mezitím přešel deštivý podzim, kterým zůstal Kryštof absolutně nedotknut, a za oknem se začaly snášet první sněhové vločky. Bylo to snad vůbec poprvé, kdy Kryštof v zimě maloval. Ale nic jiného mu nezbývalo. Byl obrazu celý oddán. A maloval tak dlouho, dokud mu štětec sám nevypadnul z ruky a on neklesl únavou k zemi.
Po půl roce snění by člověk řekl, že Kryštof upadne do hlubokého spánku beze snů, do spánku, který přináší zapomnění a pročisťuje mysl ztrápenou nesnesitelnou tíhou snění. Ale vše se odehrálo přesně naopak.
Sotva Kryštof usnul, jeho já se ocitlo na nějakém neznámém místě. Všude kolem byla zelená barva. Tráva, stromy, keře. Ale nebyla to zlá ostrá zelená. Byla přívětivá svěží a uklidňující. Kryštof byl na velice zvláštním místě. Vzduch voněl sladce po dešti a les nedaleko se nořil do nádherné mlhy. Chvíli se jen tak rozhlížel a snažil se nasát do sebe co nejvíce z této okouzlující krajiny. Slyšel tichý potůček plný stříbřité vody a plně vdechoval zdejší čerstvý vzduch prosycený tak známou vůní. Byl však velice unavený, a tak udělal tu nejpřirozenější ale přesto podivnou věc. Lehl si a usnul ve spánku.
Spal a na nic nemyslel, nic se mu nezdálo a spal skutečně dlouho. Mezitím se mlha v lese zvedla a několikrát nad ním zapadlo slunce. Když se Kryštof konečně probudil, byl úplně odpočatý a cítil se silný a zdravý tak, jako nikdy dřív. Osvěžil se příjemně chladivou čistou vodou ze stříbřitého potůčku a zasytil se plody, které rostly na místních keřích. (Vypadalo to trochu jako zlatá cibule, ale chutnalo to jako nejsladší a nejšťavnatější hruška.) Neměl tedy hlad ani žízeň, nebyl unavený a začínal si pomalu uvědomovat, kdo je, nevěděl kde je, ale znal vůni, kterou bylo toto celé místo prosyceno, a vzpomněl si na svůj obraz, na paní své duše. A najednou se za ním ozval lehký sladký nádherně zvonivý smích. Kryštof se otočil a tam stála dívka.
Měla světle šedé oči a její zlatě rudé vlasy ostře kontrastovaly s její bílou průzračnou pletí. Na sobě měla zeleno šedý šat a když na ni dopadly sluneční paprsky, zdálo se, že svítí ona a ne Slunce. Byla to dívka z Kryštofova obrazu. Znal každičký kousek její tváře, ale přesto mu setkání s ní vyrazilo dech. A pak promluvila. Nepohybovala rty, ale Kryštof slyšel její hlas. "Čekala jsem, kdy si vzpomenete..." Kryštof byl omámen zvukem jejího hlasu a hleděl na ni s otevřenými ústy ještě úctyhodnou chvíli. Pak jí chtěl nějak polichotit, říct jí něco o sobě, a pak mluvit jen a jen o její kráse, ale nebyl schopen říct vůbec nic. Dívka se znovu zasmála a jemu ten smích pronikl až na samé dno duše a po zádech mu přebíhal mráz, ale bylo to tak krásné, že se ani neodvážil pohnout. Dívka přistoupila blíž a nějakým neznámým jazykem začala něco prozpěvovat. Pak se dotkla jeho tváře a s nenadálou vážností se mu zahleděla do očí a viděla vše, co Kryštof cítil, viděla jeho vzpomínky, viděla jeho lásku a oddanost vůči ní. Kryštof nikdy nebyl šťastnější, ale najednou dostal strach a cítil, že se musí probudit. Konečně ze sebe vypravil pár slov, která vyjadřovala vše, co kdy cítil: "Smím tu zůstat..?" zašeptal roztřeseným hlasem. Dívka se opět zasmála a Kryštof se probudil. Byl si však jistý tím, že zaslechl jemné a něžné odmítnutí: "Ne."
Probudil se opět do šedého bezútěšného světa a okny se do místnosti draly paprsky jarního slunce. Celý den Kryštof jen hleděl na obraz té dívky. Pokoušel se na ni i mluvit a byl přesvědčen, že ho ona vnímá. Ale ona byla někde jinde a Kryštof se už nikdy neodvážil dotknout se štětcem tohoto obrazu. Ta dívka na něm pro něj byla mnohem skutečnější než plevel, který prorostl zahradou až k oknu a snažil se dostat dovnitř. Kryštof se nemohl dočkat večera. Těšil se, že až zase usne, setká se opět s krásou, která ho pohlcovala. Připadala mu jako panenka z porcelánu, která když upadne, rozbije se. A on se celý den sytil představami o sobě a o ní. Byla jeho. On ji stvořil. A teď za ní bude každou noc chodit a ona se jednou vrátí do skutečného světa s ním. A pak přišel večer. Kryštof rozrušeně pln očekávání ulehl a těšil se na svou vysněnou krásku. Když konečně usnul, opět se ocitl v oné přenádherné krajině a opět se potkal s ní a tentokrát už mluvili oba dva a tak tomu bylo po každou další noc.
Ta nádherná dívka s ním byla však i ve dne. V místnosti stál její obraz a Kryštof nakreslil mnoho dalších a všude, kam se přes den pohnul, se za ním linula ta nádherná vůně z jiného světa. Kryštof na obraz stále mluvil a divoký břečťan, který se mezitím spustil po domě, už prorostl až dovnitř. Plátna v přístavku za domem zešedla a čas z nich odvál barvy. Roční období se střídala stejně tak pravidelně, jako kdysi a vždy na podzim začalo do domu proděravělou střechou zatékat. A Kryštofovi to koneckonců nevadilo, protože on žil někde jinde. Žil ve snu se svou kráskou. Celé dlouhé noci se sní procházel po lese a mluvil s ní. Jí a krajiny se sice čas nedotýkal, ale Kryštof stárl a život v normálním světě ho unavoval.
A tak jednou, když se procházeli po lese se Krásy zeptal: "Paní, život mne již unavuje a já bych tu chtěl přebývat s vámi už napořád. Smím tu zůstat?" Ona se na něj dlouze zahleděla, ale neodpověděla a Kryštof začínal být netrpělivý: "To já! Já jsem vám dal krásu, kterou teď zdobíte svůj přenádherný obličej a kterou prosvětlujete zdejší kraj. Prosím vás, odvděčte se mi nyní a dovolte mi zůstat!" Dívka se zasmála, ale její smích nebyl veselý a bezstarostný jako vždy předtím. Její smích zněl spíše hořce, ale ona s naprostým klidem tiše a smutně odpověděla: "Věděla jsem, že se jednou tak hloupě zeptáte a zničíte tím svůj obraz. Vy jste mou krásu nevymyslel. Byla tady mnohem dřív, než jste vzal vůbec poprvé štětec do ruky. Nemohu vám vysvětlit, jak jste se tady objevil, ale vy, pochopte, nepatříte sem." Kryštof byl dokonale zmatený. Nevěděl, co říct, ani jak to říct, nevěděl, co má dělat. Podíval se na ni a zjistil, že je mnohem krásnější, než kdy předtím. Z jejích očí stekla slza.
"Sbohem," řekla tiše a Kryštof se probudil a shledal, že je starý a že svůj život promarnil sněním. Zjistil, že nemá přátele, nikoho vlastně vůbec nezná, a že jeho domek a zahrada jsou v žalostném stavu. Probudil se tak, jako mnohokrát před tím, ze snu, který mu byl vším, ale poprvé po letech otevřel oči. Začal propadat zoufalství a když se rozhlížel po místnosti, spatřil opět svůj obraz. Neovládl vztek a začal na ni křičet: "Ty nejsi skutečná, slyšíš? Nejsi! A vůbec nic nebylo skutečné! A ty jsi mi celou tu dobu jen lhala." Chvíli bylo ticho. "Víš, kdyby jsi byla skutečná...," začal znovu, ale nezvládl to. Sedl si na zem a rozplakal se. Snad poprvé v jeho životě mu z očí tekly slzy a on jen okoušel, jak chutná žal. Potom se opět podíval na obraz a na okamžik znovu obdivoval krásné rysy její tváře a zašeptal: "Byl bych tě miloval." Dívka na obraze mu věnovala naprosto lhostejný pohled, který na své tváři nosila už od začátku, ale Kryštof ho pro její krásu neviděl. Potom se zvedl a odešel. Nic si s sebou nevzal a nikdy se nevrátil. A obraz tam v tmavé místnosti stál ještě dlouho, ale čas smyl nejprve barvy a pak tvář celou, a tím skončil příběh Kryštofova obrazu. Ne však dívky na něm.