S nadějí básníka na schůzku jsem šel,
a chtěl dostat víc nežli anděl slíbit směl,
když seděla vedle mě a hlas si mi chvěl
bál jsem se, že tratím rytmus a směr…

Zkoušel jsem nebýt jedním z němých svědků,
a ve slovech hledal ladnou křivku,
okouzlen sladkou inspirací,
nalézal jsem půvab prostých věcí...

Očima hledala tišinu zpod neklidných řas,
když s Puškinem ustal jsem a žádal o souhlas,
dotekům a polibkům všechen cit dát,
já sbíral jsem odvahu, abych mohl ji znát.

Vnímal jsem horkost dívčích retů,
ve tváři plachost snových světů,
osloven tajemstvím náhlých vznětů,
doufal jsem v naději z nočních květů.

Rozechvělý, v proměnách důvěrných hlasů,
miloval jsem vůni jejích vlasů,
a zapomněl, že vše poddává se času,
přistižen zrcadlem měsíčního jasu.

Posilněn o něhu prchavou,
bral jsem ji za ruku nocí laskavou,
pršel na mě její třpyt,
lásku já rozhodl se uloupit,
tak nečekanou krásu já držel v myšlenkách svých,
že rozum ztratil se jak okamžik v peřejích…


Dalek od hostů, ukrytý v tichém ústraní,
cítil jsem, po letech marného hledání,
touhu zahořet, napít se ze džbánu poznání,
proč tedy přemítat a odpírat múzy vyzvání?

L. P. 2009