Rajský klid
Na louce ležím docela spokojen,
v tom zjeví se krásné víly,
jsem skutečně ohromen,
promluvit nemám síly.

Ptají se zda-li jim pomohu,
těm překrásným vílám.
„Jsem člověk. Já nic nezmohu.“
S ostychem odpovídám.

Najednou záblesk v bezvětří,
a víly zmizely v mžiku.
A co náhle mé oko nespatří.
Pár postarších poustevníků.

Ptají se zda-li pomohu,
jim poustevníkům starým.
„Jsem člověk. Já nic nezmohu.“
Opatrně s úctou pravím.

Zády se otočí a odchází,
já opětovně ulehám k zemi.
A stará paní mne nachází,
se slovy: „Prosím, pomůžeš mi?“

Už mne nechce být,
snad tolik moc nežádám.
Chci jen rajský klid.
Na to právo přece mám.