Rozjel jsem se za
tebou prvním ranním metrem
doufajíce,
že až budu stát
na orbitu tvého domu,
ucítím ještě trochu
něhy v našem obětí.
Teď však cítím...
Ne to ne.

Rozjel jsem se
první ranní tramvají
za tebou.
Abych zjistil,
že myšlenky
už nemám mezi verši,
že umírá nám náručí.
A neprší, tvé oči neprší.
Odvracíš se zády
a kukátkem hledáš,
jestli jsem ještě
tady...