Byla to noc přímo krásná,
smog mi padal na šaty,
když vtom na mne zčistajasna
skočil úchyl nahatý.

Jeho mužství pyšně čnělo,
na tváři měl ruměnec.
Zařvat se mi nahlas chtělo:
"Sláva, přijdu o věnec!"

Sukni jsem si vykasala,
přidala jsem do kroku
a pak jsem ho něžně vzala
za ten nástroj v rozkroku.

Do oka mu hrůza padla,
oblil ho pot ledový,
ta jeho věc náhle zvadla
a on zmizel ve křoví.

Z toho plyne poučení,
nacpi si ho do hlavy:
zbrklost občas dobrá není,
o štěstí tě připraví!