Četl jsem je už z druhého konce náměstí: Velká písmena, převážně nuly, naskládané v řadě za sebou ve výkladní skříni trafiky. Ten, kdo je tam napsal, se s tím moc nemazlil, číslice poskakovaly nahoru a dolů, občas se srazily v nový znak, aby se vzápětí rozprchly až k samému okraji výlohy.
47 600 000
Stálo tam. Oproti včerejšku tedy zase o nějaký ten milion víc, ne ale o tolik, aby mě to přinutilo odbočit z mého vytyčeného směru a jít si podat sázenku, ale dost k tomu, abych se o tom doma zmínil své ženě.
"Víš, že nikdy nemůžeme vyhrát," pohladila mě laskavě po vlasech.
"Ale vím," usmál jsem se na to vzácné stvoření cennější než všechny poklady světa, "kdo má štěstí v lásce."
"Tak vidíš," pohladila mě znovu.
Okamžitě jsem jí to oplatil a přidal polibek, vzala mě za tváře.
Pro případ, že by si tuto povídku mohly číst také děti, následující pasáž přeskakuji a vracím se zpět k trafice na rohu náměstí. Dvakrát do týdne roste částka namalovaná v její výkladní skříni, zůstávám klidný, jen mimoděk si uvědomuji, že nám odchází auto, které jsme si beztak koupili jen provizorně, než našetříme peníze, taky nový nábytek by se hodil a chtěl bych ženě koupit něco hezkého, jen tak, aby věděla, že na ni myslím. Ne snad, že bych jí nic nekupoval, ale jsou to vždy jen takové drobnosti, ona ani nechce, abych jí něco moc drahého kupoval, říká, že si raději někam zajedeme, třeba v létě k moři, kam se už několik let chystáme, ale nikdy tam nakonec nejedeme, protože se něco pokazí, praskne bojler nebo jiná nepředvídatelnost, peníze jdou na ni a my nakonec zase jen pod stan na přehradu. Není to špatné, ani jeden z nás si nestěžuje, nicméně oba cítíme, že by to chtělo změnu, co z toho života člověk má, když si ani občas neudělá radost, říká moje žena a já s ní souhlasím, je to přece moje žena a já ji mám moc rád, ona mi také nikdy neodporuje.
Také ten den, když jsem přišel z práce a po všech těch polibcích (věčně si zapomínám klíče, a tak mi chodí otevřít) se prolíbal do kuchyně, kde už voněl nachystaný oběd nebo spíš večeře, to je jedno, jsem položil na stůl nevyplněný sázkový tiket, neodporovala. Zase se jen tím svým neopakovatelným způsobem usmála a okamžitě začala zatrhávat vybraná políčka: Třináctku, své oblíbené číslo, pět a osm podle data narození, pak 21, to vždycky dává, 48 a 49.
Říkám: "Čtyřicet devět?"
"Proč ne?"
"To by musela být velká náhoda, aby takhle zrovna dvě poslední čísla."
"A proč ne?" usmála se zase na mě z blízkosti svých rtů tak blízko, aby to mohla říct a hned mě políbit.
"A teď už jez," řekla, když se naše rty opět rozpojily.
"Tak jo," přitakal jsem. Rychle jsem vypsal taky jeden sloupec a dal se do jídla. Jako vždy bylo skvělé.
Byl jsem právě v práci, když po večerních zprávách zveřejňovali výsledky losování. Těsně před tím jsem volal domů: "Tak, mámo, zanech práce, shonu a chvátej do obýváku posadit se před kouzelnou skříňku, za chvíli začínají losovat ty naše miliony, tak si pořádně sedni, ať to s tebou nepraští, až to vyhrajem. Co to říkáš?! Proč bych měl utíkat? Ty jsi přece za všechny výhry, nemusíš se bát, že bych ti utekl. Já vím, že to byl žert, tak ahoj, posílám pusu a už se dívej! Aho-oj!!"
A pak to začalo: 5, 8, 13, 22, 47 a 48.
Málem jsem vyskočil z kůže. Čtyři čísla! Máme čtyři čísla!! A ještě jako dodatkové číslo byla jednadvacítka, což samo o sobě nic neznamená, znamenalo by, kdybychom uhodli pět čísel, mě to ale přesto tak nadchlo, že jsem na celou kancelář vybafl radostí a odletěl expres k telefonu, podělit se svojí radostí se ženou, která měla také radost, také se smála a říkala mi hezké věci, jako že mě má ráda a že jí úplně tlouklo srdce, když viděla, jak jí všechna ta čísla vycházejí, a já říkal, že to hned ráno půjdu do trafiky vybrat a že pak spolu zajdeme někam na večeři a něco hezkého si koupíme, myslel jsem si totiž, že dostaneme alespoň pár tisíc, alespoň pár mizerných tisíc za čtyři uhodnutá čísla z šesti a ještě dodatkové, dostal jsem akorát dvě stě padesát korun a úsměv prodavačky, která viděla můj zklamaný obličej a neodpustila si poznámku: "Příště už to bude milion." Já na příště sral, chtěl jsem své peníze teď, vůbec jsem si nepřišel pro mizerné dvě stovky, dost mě to rozhodilo, a to tak, že jsem nad tím začal přemýšlet a uvažovat, celou dobu v práci jsem na to myslel a v hlavě mi vycházely hrozný věci, jako kdybychom těch čísel uhodli pět nebo šest, kdyby se žena jenom trochu víc soustředila a nemyslela pořád jenom na to jídlo, abych měl včas na stole a v žaludku, že ta čísla mohla uhodnout klidně všechna, kdyby dala místo jednadvacítky dvaadvacítku a místo devětačtyřicítky sedmačtyřicítku, jak kdybych jí to neříkal, že devětačtyřicítka nebude, nevěřila mi a jenom se debilně smála, když jsem jí to říkal. Proč ne? - ty její otázky, tak teď to ví, protože teď jsme mohli mít pár milionů, koupit si auťák, jezdit k moři, a ne mít dvě stovky, s kterými si můžeme tak akorát. Prostě přemýšlel jsem jako debil.
A pak ten debil přišel domů. Nejprve to bylo v pořádku. Polibky, jídlo, všechno jako obvykle; ani nechtěla vědět, kolik jsme vyhráli. Teprve když jsem dojedl a ona mi svými rty osušila rty, se zeptala: "Tak co, ty můj milionáři?"
Chtěl jsem říct něco ostrého, hodit jí ty dvě stovky do věčně rozzářeného obličeje, každému jinému bych to udělal, ale byla to moje milovaná žena, a tak jsem jí akorát položil hlavu na rameno a smutně řekl: "Dvě stě padesát korun."
"Tak vidíš!" rozzářila se žena okamžitě a přejela mi dlaní po vlasech.
Nedůvěřivě jsem se na ni podíval.
Její oči zářily jako dvě pochodně.
Můj pohled měkl.
Trochu naklonila hlavu.
Chvíli jsem ji tak pozoroval, ty její prosvícené oči, tu její nehasnoucí důvěru v dobrý konec všech věcí, až jsem se také nakazil, usmál se, už zase klidně řekl: "Poď sem," a vzal ji za tváře.
Dál je to stejné.