Dnes ráno opustil mne dotek snu
o rozbitých oknech mého vědomí
padajíc k mojí duše dnu
stojíc ruku v ruce s mým nahým svědomím

A já, ležíc na prahu svého ráje
čekajíc na začátek konce, na svobodu
viděna jak mi zmrzlé srdce taje
plakala jsem ze stovky tisíc důvodů

Poslouchala jsem vyšší rozhodnutí
nádech, výdech, zas a znova
právě v okamžiku posledního nadechnutí
mne udeřila svatá slova

Kdo nezažil, neporozumí
kdo nebyl z rajské hudby živ
to zjištění, že někdo takhle umí
zničit veškerou naději...jaký div

Poslouchat tam všechny svoje hříchy
a každým slovem hloub se propadat
už nedokázat ovládat své vzdychy
přesto všechno se snažit ovládat

Tak zastavte! Já přece milovala!
To je vám málo? Moje vše?
Já totiž lásce život věnovala
vidím, že mi nehledíte do duše

Což nevíte, že vrah i kurtizána
strachujíc se vždy příštího rána
když oba lásce oběť krutou dali
u mne hned nevinnými se stali...?

Bůh je mi svědkem, že lásce věřit
to vážně není jednoduché
pakliže umíte lásku změřit
pak není nebe prostoduché

Až odejdu z tohoto světa
Bůh vi, že tu nejsme napořád
Až bude po mé lásce veta
Až budu mít v duši mír a řád

Pak si mne haňte! Nejsem svatá
nejsem však žádná hříšnice
tak proč se kutálí má hlava sťatá
z té nebeské hranice?

Proklínám všechny moudré muže!
Jímž moudrost nedovolí milovat
pak si tu stojí u brány
a čekají tu na vrány
až mi oči příjdou vyklovat...