To není žádná sranda, si takhle z ničeho nic umřít v nedožitých třiceti letech. Na duchy jsem nikdy nevěřila. Dlouho jsem se po své smrti také za ducha vůbec nepovažovala. Byl to pocit, jako živý sen, který nemá konce. Vůbec jsem si na svou smrt nepamatovala. To vám bylo ale překvapení, když jsem zjistila, že nežiji ve snu, a poslouchala jsem lidi, jak mluví o mé smrti. Dokonce jsem to brala za vtip. Nezemřela jsem na nějakou nemoc ani mě nepřejelo auto. Vypadla jsem z okna svého bytu v panelovém domě při mytí oken. Větší nesmysl mě snad za ten život nepotkal, také byl poslední. Když jsem o tom přemýšlela, tak jsem zjistila, že jsem byla zcela praštěná ženská, která myla okna jen proto, že se blížily vánoční svátky. Namrzlý parapet se mi stal osudným. A tak nejenom, že jsem zkazila vánoce sobě, ale i příbuzným, kteří se tudíž museli postarat o můj nepořádek v bytě a hlavně o mé zcela rozbité tělo. Také jsem se byla podívat na svém pohřbu. Představovala jsem si ho trochu jinak. Ale nestihla jsem to za svého života nikomu říci, takže vyčítat jsem to rozhodně nikomu nemohla.
Při vyklízení mého bytu bych nejraděj křičela, kdybych měla čím. Byla jsem ještě moc mladý a nezkušený duch, abych dala o sobě nějak vědět. K věcem, které jsem měla tak ráda, vůbec nechovali takový cit, jaký já. A co toho vyhodili! To já bych to rozhodně měla až do stáří, kdybych se tedy jej dožila. Dívala jsem se na ně s větším smutkem, než oni třeba na fotografie, kde jsem byla zachycena.
Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Kde být a nebýt. Ono to vlastně bylo moc těžké. Zbyl mi jen mozek a oči v neviditelné podobě. Žádné ruce, nohy, vůbec nic. Nikdo o mě nevěděl. To, co mi zbylo, nepotřebovalo jíst, pít, spát. Takže jsem se vlastně i trošku nudila. Asi tak měsíc jsem jen pozorovala své okolí.
Před svou smrtí jsem asi tak tři roky byla s Robertem. Opravdu jsem ho milovala. Po své nehodě jsem také byla nejvíc v jeho přítomnosti. Potřebovala jsem se ho dotknout, pohladit, políbit; nic z toho nešlo. Byla jsem mu tak blízko, že mě snad musel cítit, ale opak byl pravdou. Vůbec s nikým o mně nemluvil, a já nabyla dojmu, že na mě tak rychle zapomněl. Byl úplně jiný, než jsem ho znala. Tak jsem se se svým nic přemisťovala po příbuzných a známých a pozorovala jsem, co dělají, jak se mají. Lepší dopravní prostředek, než být duchem, není; to byla jedna z věcí, která se mi velice zalíbila. To jsem se rozhodla, kde chci být, a v tu ránu tam byla. Taky jsem navštívila místa, která jsem za život nestihla. Nějaké ty památky, cizí země, hlavní trezory bank, prezidentovu pracovnu a ložnici, myší díry.
Jednou jsem si, samozřejmě že potichu, posteskla nad tou samotou a nepochopením. To byl zlom v mé nešťastnosti. Znenadání jsem uviděla jakoby nafukovací průhledný balónek s dvěmi dírkami, které měly okolo veliké průhledné řasy. Nastal den, kdy jsem poprvé byla schopna vidět jiného ducha. Mluvil ke mně, ale neměl čím. Řekl mi, pokud jemu či někomu jinému chci něco sdělit, že stačí na ta slova usilovně myslet. Dal mi první hodinu komunikace. Byla jsem poprvé od smrti trošku veselejší. Hned mě ale přepadla úzkost. Byla jsem asi přeci za života trošku zkažená a občas jsem říkala něco jiného, než si myslela. V tomto okamžiku to ale muselo skončit. Rozhodně jsem si nemohla myslet o jiném duchovi, že je blbec, a přitom ho chtěla chválit. Zlo a lež se tak daly velice dobře odhalit. Tento duch mi dal ještě pár hodin lekce výchovné a poté se z nás stali přátelé. V skutečném posledním životě se jmenoval Artur a zemřel na nějakou neznámou nemoc. Čekal, tak jako já, jak mi sdělil, na čas, kdy bude moci vstoupit do prostoru nadpozemského, kde se dělá spousta psychických a vědomostních zkoušek, a poté se přidělují nová těla. Ten, kdo udělá všechny testy výborně, má tyto možnosti: Buď si tělo vybere sám, nebo může úplně odejít, a to tak, že ten místní šéf toho všeho blázince propíchne ten jeho mrkající neviditelný balónek speciální tyčinkou, a tato duše úplně odejde bezbolestně navždy. Mluvil o tom, že ta druhá metoda je čím dál tím více žádána. Při výběru těla se prý také neberou ohledy na čas, takže třeba poslední život byl v století dvacátém, a další může být v patnáctém. Co nevěděl, bylo to, jak dlouho se musí čekat na tu dobu, kdy se může odejít do těchto zkoušecích prostorů. Měl takovou teorii, že lidí moc umírá, takže je tam přeplněno. Také, že porodnost nic moc na tom světě není. Kdo se prý nemůže dočkat na nové tělo, může si zažádat o čínskou tvář, tu dávají i bez zkoušek, protože ji nikdo nechce. Po zkouškách, které totiž neuděláte nejlépe, aby jste si sami vybrali, dostanete na výběr dvě těla, která nesmějí být stejné rasy. Jelikož Číňanem prý nikdo nechce být, raději si vyberou příští život i s postižením mentálním, než být zcela zdravým Číňánkem.
Měla jsem po jeho zmizení vždy o čem přemýšlet. Bála jsem se na zkoušky. Věděla jsem o sobě, že ten poslední život jsem nestrávila tak, aby mi dal někdo na výběr, a vědomosti jsem také nestihla pobrat v takové míře, v jaké bych si přála. Dohnat to už bohužel nešlo. Bez rukou jsem nemohla otáčet listy knih, zapnout si internet. Když dávali něco v televizi, tak vždy ten, u koho jsem byla jakoby na návštěvě, mi to neustále přepínal na seriály či jiné nesmysly. Takže jsem se rozhodla být třeba Číňanem, který se co nejdříve, co to půjde, odstěhuje do jiné země. Vždycky jsem nesnášela moc lidí po kupě. Nicméně jsem na zkoušky čekala osm let.
Asi tak po roce od mého skonu jsem se naučila vše, co jsem potřebovala. To, že se stanu najednou hodným duchem, abych měla na výběr tělo, jsem zavrhla. Stalo se to poté, co si ten můj milovaný Robert přivedl domů jinou ženskou. Netušila jsem, co to se mnou udělá. Přitom jsem se na to připravovala dlouho. Ani jsem vlastně nechtěla, aby zůstal sám. Ale nelíbila se mi. Opravdu se mi moc nelíbila. Už ten její vzhled mě úplně dráždil. Odbarvená blondýna a zmalovaná. Nafintěná, hysterická, ukřičená, drbna falešná. Bylo mi ho tak líto. Najednou byl zakřiknutý ňouma. Kdyby duch mohl plakat, byly by po mně záplavy. Naučila jsem se mu vlézt do snů. Mohla jsem si je vymýšlet, a to jsem také dělala. Připomínala jsem mu ty nejhezčí zážitky, které jsme spolu zažili. Ráno vždy vypadal, jako když celou noc nespal. Věděla jsem, na co myslí, protože Artur mě to naučil. I když vypadal hrozně, já měla radost, protože vzpomínal na svoje sny. Konečně jsem pocítila, že mu přeci jen chybím. Také byl jako já za života; říkal něco jiného, než myslel. Nikdy nepřiznal nahlas, že jsem z jeho života neodešla. V tu dobu jsem často vyhledávala Artura, on mi mohl pomoci. Artur totiž uměl rozmlouvat se živými. Nemluvil s nimi úplně, dokázal jim vnutit myšlenku, co by udělal či řekl on. To úplně stačilo. Trvalo mi to poměrně dlouho, protože jsem byla vždy taková, že výsledky svého snažení jsem musela mít ihned. Musela jsem myslet ze začátku třeba jen na jedno slovo, a nespouštět toho, komu to slovo chci sdělit, z očí. Jeden z prvních delších pokusů byla věta: Podívej se na mě! A přitom jsem se pohybovala v místech, kde by ho nemělo co zaujmout, a upřeně se dívala na jeho hlavu. Podařilo se mi to asi za dva dny. Pak jsem to dělala třeba desetkrát za den a měla z toho neuvěřitelnou radost. Artur mi toto ale zakázal, prý by si pak mohl připadat jako blázen. Chvíli jsem ale uvažovala tak, že by se mi hodilo, kdyby se zbláznil, třeba by si něco udělal a mohli bychom se brzy potkat. Upustila jsem od toho. Stejně mě ale ta blondýna dráždila natolik, abych s tím nic neudělala. Našeptávala jsem jí pěkný hlouposti. Třeba to, že je ošklivá, ničí se jí pleť, tloustne, kazí se jí zuby, a tím jí smrdí z pusy, křiví se jí nohy. Začala být nevrlá a dožadovala se ujištění, že to není pravda. Tím se natolik Robertovi zprotivila, že na návštěvy už nebyla zvána. Trvalo to tedy jen pár měsíců - k mé radosti. A tak jsem přestala trápit i jeho a neposílala jsem mu sny o nás dvou. Vždycky chtěl cestovat, tak jsem cestovala za něj a zážitky z cest mu večer pouštěla do snů jak z videa. Neměl z toho úplný potěšní, jako kdyby tam opravdu byl, ale lepší něco, než nic.
Jednoho dne mě vyhledal Artur; byl průhlednější, než kdy jindy. Přilítl se rozloučit, dostal vzkaz, že jeho zkoušky budou asi za čtrnáct dní. Hodně se bál. Jeho snem bylo stát se Maximiliánem Mexickým. Moc jsem ho nechápala, vědoma toho, jak právě tento pán odešel ze světa. Artur byl přesvědčen, že když se stane právě jím, změní dějiny. A příští generace se bude učit jiné, než jsme se učili my. Piloval si pořád paměť, aby se v příštím životě rozpomněl na minulý. Tímto způsobem si nejvíce vydělávali proroci, kteří nebyli proroci, jen si vzpomněli na minulý život. Proto se také stalo čím dál tím více modernějším, vracet se více do staletí dávných. Jenže kolikáté století vůbec je, když dějiny se mění každým životem? Čím více jsem o tom přemýšlela, tím více jsem v tom měla zmatek. Rozloučili jsme se s tím, že se třeba zase někde a někdy potkáme, aniž bychom věděli, že to jsme my. Také mi sdělil, že bych už měla pomalu přemýšlet, kým bych chtěla být, pokud budu mít na výběr. Radil mi, abych si nevybírala moc známé osobnosti, ty prý jdou na dračku, a za neskromnost bych se opravdu mohla stát Číňanem. To se mu to pěkně povídalo, když on už měl jasno. První prioritou bylo, že jsem se chtěla stát chlapem. Ženský tělo mi naposled hodně stačilo na to, abych věděla, že to nic moc není. Jako chlap bych třeba nemyla okna a nesklouzla po namrzlém parapetu. Druhou prioritou byla minulost, protože vrhnout se do neznámé budoucnosti je holý nesmysl. V minulosti jsem měla jistotu, že nenastane konec světa. I když to také úplně nebylo stoprocentní, když ty moje vědomosti o dějinách byly jen z předešlého života. Proč jen jsem si nedokázala vzpomenout na před a předminulý. Ta moje průhledná balónkovitá hlava málem těmito úvahami popraskala. No, alespoň ten šéf nahoře by neměl tolik práce s mým dalším tělním umístěním.
Tak mi odešel Artur, jediný to můj rádce tímhle tím zvláštním bytím. Jiným duchům jsem se vyhýbala, měla jsem spoustu přemýšlení, než abych se nechala rozptylovat. Šlo přeci jen o můj další život. To nebyla žádná maličkost, abych se na to vykašlala. Celý rok jsem přemýšlela v jedné opuštěné myší díře. Tam jsem měla klid, občas jsem se dolítla někam podívat na televizní zprávy, jestli už se dějiny náhodou nemění. Nějaký náznaky tam byly. Tu něco objevili, tu se něco provalilo po několika stoletích. Tu někdo byl najednou jiný, než doposud dějiny mluvily; no nebylo divu, když tělo mělo jiného nájemce.
Mezitím se můj milovaný oženil. To byla rána. V době mého rozjímání, co s dalším životem, jsem mu nedodávala cestopisný sny. Nejspíš mu začaly chybět, rozjel se do světa. Lidé si z cest většinou přivážejí nějaké atrapy, zážitky, nemoci, on si přivezl ženskou. Vypadala lépe, než ta blondýnka nafintěná. Vůbec jsem nerozuměla její řeči, to mě štvalo. Byla jsem z toho špatná, jak na umření. Už jsem se začala pomalu těšit na zkoušky, protože mě nic nebavilo. Nikde mě už nepostrádali, nemysleli na mě. Nikdo mě neměl rád, na dosah nebyl ani žádný kamarád. Už jsem byla po smrti sedmým rokem. Ani na dušičky, na den zesnulých, mi nikdo nepřinesl na hrobeček svíčku. Sice jsem tam nepřebývala, ale na tento den jsem se tam chodila dívat. To tam byl vždycky nával. Všechny bezprizorní duše tam okukovaly a vyhlížely, kdo si na ně vzpomněl. Byl to divný svátek. Ty živí tam chodili se smutkem, občas prolili nějakou tu slzu po stesku, a dušičky, když je viděly, tak měly velikou radost. Kdyby duše měly ústa, bylo by vidět, jak se usmívají. A když živí se radovali ze života a nepřišli, tu dušičky byly smutný. Já byla taky moc smutná, jenže to bylo k něčemu dobré. Když už nikdo nepřijde na tento svátek dušičce zapálit svíčku, přijdou ohlášky ze shora, že je čas dělat zkoušky.
Takže když jsem byla vcucnuta do světa hořejšího, byl to právě osmý rok od mého skonu. Na den přesně. Ohlášení vypadalo tak, že mi zazvonilo v uších, a pak podobným hlasem, jako v metru oznamování stanic, mi bylo sděleno, že mám čekat nad svým hrobem. Pak se zvedl něco jako vítr a unášelo mě to pryč. Byl to velice divný pocit, protože můj pohyb osm let vítr neovlivnil. Byla jsem odvátá do bílé zahrady. Byly tam i bílé stromy, tráva, potoky, rybníky. Stáli tam tři chlapíci v bílých dlouhých košilích. Řekli mi, že po dobu zkoušek mi dají provizorní tělo, protože zkoušených je moc, tudíž zkoušky musí být písemné, aby to rychleji odsypávalo. A bez rukou se odjakživa psát moc dobře nedalo. Tělo jsem dostala takové nic moc. Ono mě po těch letech nějak tížilo, musela jsem si zase uvědomovat, že při chůzi se nohy střídají, a podobné nesmysly, kterým jsem si odvykla. Neexistoval tam vůbec pojem o čase, pořád byl bílý den. Takže ani nevím, za jak dlouho jsem šla dělat první zkoušku. Nebyla moc náročná. Šlo o rozlišování barev, materiálů, nějaká matematika. Druhá zkouška byla o moc těžší. Mělo se rozpoznávat dobro a zlo. Jenže, jak se ukázalo, někdy je zlo dobrem a někdy je dobro zlem. Udělali mi v tom takový zmatek, že už jsem to chtěla vzdát a stát se Číňanem. Vydržela jsem i třetí poslední zkoušku. Ta byla záludná. Nevěděla jsem totiž, že je to zkouška. Ptali se, čí tělo chci. Tudíž jsem myslela, že už mám po zkouškách. Tenkrát v té myší díře, jsem nic famózního nevymyslela a ani poté. Nechtěla jsem ničí známé tělo. I když se můj milovaný oženil s jinou, a se mnou nikdy, chtěla jsem mu být i tak na blízku. A tak mi bílí mužíci po mé odpovědi nabídli, stát se jeho synem. Nechtěla jsem do budoucnosti, ale tahle nabídka mě vážně zaujala. Měla jsem jen hodinu na rozmyšlení, protože jeho žena už očekávala s porodními bolestmi potomka. Trošku jsem se bála, že ji nebudu mít moc ráda, protože já s ním měla mít děti, já měla být jeho ženou. Ale stejně jsem to přijala s radostí, že zase bude můj. Chlapi ženský opouštějí více, než své děti. A informace o injekci zapomnění na minulý život mi dávala klid, že na ní nebudu žárlit a nenávidět ji. Nechtěla bych ten svůj průhledný balónek propíchnout a nikdy už nebýt, chtěla jsem být zase s někým, koho jsem v posledním životě milovala.