Na stole pěkná květina,
u něj sedí matka,
na svého syna vzpomíná,
jeho cesta je vratká.

Ruce v klíně složené,
v očích slzy pálí,
vlasy do uzlíku stažené,
bolest se po duší válí.

Vzpomínky v myšlenkách se střídají,
malé miminko jak její ruce muchlají.
Pak za ruku do školy jej vedla,
když upadl, ze země ho zvedla.

Každou bolest, každou ránu léčila,
když byl nemocen nejedla a nepila.
Měl její lásku, péči,
a dál...myšlenky skáčí...

Kde se stala chyba, co to bylo...
co jeho duši zcela otrávilo?

Nežije, jak matka si přála aby žil,
mnoho krásných dní už promarnil.
V nudě čas utápěl, na drogy se dal,
s přízraky a sny do pekla upadal.

Matka se o syna bojí,
on na kraji života stojí.
Ruce sepne, prosí osud,
kéž žil by, jak matka dosud.

Synové a dcery, taky své matky máte,
a svůj život teprve poznáváte.
Čestně a se ctí v životě jednej a žij,
za všechny mámy držím palce ze všech sil.