Jeden přítel,
dlouho neznámý
a skrytý za pocity,
šeptá mi teď občas,
když nemůžu spát...
Žil jsem, žil,
nic jiného už nebylo,
jen život,
proč na to se ptát?

A já teď smekám
a líbám jeho oči,
byly krásnější
než hřích.
On říká:
Žít tak jednou znovu,
drahá,
nikdy, nikdy
nelitoval bych.

Dnes dal mi
skříňku Pandořinu
a naději z ní vyzpíval...
Snad je spousta
lidí, co ví,
i kdyby padlo -
- všechno,
půjdou dál.