Přejel jsem básníka v dubové aleji.
Tam co psi na šňůře s oblibou kálejí.
Přejel jsem básníka, v očích měl hrůzu,
V obavách zda jsem mu nezranil múzu.

Zvedá se ze země, hledá správná slova,
V sloup oči obrátí a upadá znova.
Jak jdu mu na pomoc (jsme tu sami v lese),
zvolá jen: ‚Hovado…‘ a rozpláče se.