Poeta - moderní literární server


Co nás žene kupředu

Autor: Darkfantom, 3. 10. 2009, Ostatní

Úvaha

Stále se někam řítíme, stíháme autobus, metro, důležitou schůzku, domů se vracíme naprosto vyčerpáni, padáme již v polospánku do postele, zatímco nám dávno ujíždí vlak života, vlak do stanice touha.

Co vlastně chceme? Do nás žene kupředu? Co všechno chceme dokázat? Nebo jen plujeme, necháváme se strhnout. Nežijeme, ale přežíváme. Všechny tyhle otázky o smyslu života utápíme v alkoholu, prioritou večera je pro nás sex na jednu noc, zítra další a o týden později? Dříve nebo později se ty otázky vrací. Chce to víc alkoholu a víc sexu a víc práce.

Tomu co nás žene kupředu neříkáme nevědomost, či snad dokonce hloupost, ale ctižádost. Zní to lépe. Alespoň okolí můžeme lhát, že chceme něčeho dosáhnout, ale jak dlouho zvládneme obelhávat sami sebe? Někteří možná celý život.
Vím, že dokážu všechno co chci. V tom je ale ten problém. Možná bych měl na začátek říct, že tohle poznání nepřišlo ze dne na den. Dřív sem měl jasný cíl, být nezávislý, něco v životě dokázat. TO něco pro mě znamenalo být známý nebo bohatý. Nejlépe obojí. Šel jsem za tímto snem. Ale nebyl to ten sen, který bych měl, nebyl to ten sen, který by jen po kotníky dosahoval snu, který by stál za to žít. Pro co stojí za to žít? Pro druhé lidi. Která práce má smysl? Ta, která něco přináší ostatním.

Už mi není pět, už mi není ani 15, ale stále mi není 40, stále se chovám jako blázínek, který si ještě potřebuje nabít hubu, protože to je jediné, co mě dokáže posunout vpřed. Bohužel, většinou každý můj posun vpřed někomu asi ublížil, lidem v mém okolí.. Stále nevím, co mám, co bych měl od života očekávat. Je pro mě hrou, divadlem, opravdovými prkny, která znamenají opravdový svět. Je stavebnicí, stačí skládat kostky na sebe, stačí tahat za nitky osudů. Umím to, ale už mě to nebaví.
Nevím na co čekám, co přijde, ale stále mám takový pocit, že něco se musí stát, buď se změním já, zpohodlním, nebo najdu pověstný modrý květ, svatý grál, kámen mudrců;
Říkejte si tomu jak chcete. Každpopádně, jako bych došel na hranice údolí, nevidím na obzor, ba ani nevím, kterou cestou se dát.