...Dýchal jsi z hluboka útrapy života, dýchal jsi přemnoženou lásku utopených Krys ...
Pak s povzdechem, tobě vzdáleným, otočils list Pelyňku, jenž nechal jsi na chvilku smíchem koketným dozrát.
V žilách chatrných potůčků proudil ostnatý drát uzamčených dveří tvé budoucnosti.
Roztikals hodiny úsměvů hadrových panáčků a zahnals hlad očí mých, pak snad v těle svém ukojils chlad nenaplněného dotyku ...
Snad poznals cestu horkých dlaní, jenž bez váhání svlékly své bílé rukavičky a s ostychem jim vlastním zabily plod života.
Dřevěnou kolébkou smrti byla tvá útěcha.
V podobě lepkavých snů uzavřels pomněnčin klobouček a vyrvals jej z plévy, abys ucítil klamnou zvědavost dětského badatele, jenž právě nahlédl přes okraj hnízda PRÁZDNOTY.