Listí padá. Má duše mu rozumí. Taky občas padám na dno. Taky občas umírám. Slzy mraků se tříští o zem a všechno je nějak smutné. Choulím se sama v sobě, možná to nebude zimou. Od úst lidí se vznášejí obláčky a nechávají tu stopy jejich slov. Slov, která ještě před chvílí tak krásně zněla. Jsou pryč. A listí padá dál. Slova se nevrátí a listí tu zůstane ležet. Hřbitov plný žlutých hrobů. K nebi se zvedají ruce mrtvých duší. Chtějí zpátky k nám. Chtějí se sem vrátit. Chtějí zase žít. Brání jim v tom ta těžká kamenná deska. A smrt. Tajemná černá smrt. Je krásná. Je krásná, když umí skončit utrpení. Je krutá. Je krutá, když myslí jenom na sebe. Takových je ale víc. Svět je musí nosit. Svět si musí zvykat. A pláče. Jeho slzy ze všeho smývají špínu a pohřbí ji pod vrstvu žlutých listů. Zvláštní smutek je všude kolem. Nebo jenom ve mně. Tam uvnitř mě je příčina toho všeho. Tam poprvé zhaslo slunce, svět potemněl, déšť začal a nikdy nepřestane. Tam vládne ta černá smrt. Hluboká propast a do ní padá žlutý list. Jak mu asi je. Co cítí, když nevidí na dno propasti a padá pořád dál. Jednou se to stát muselo. Jednou umřít musel. Jako každý.