Slyš, jak žalem mé srdce vzdychá
neboť láska dvou, je vždy lichá.

I vykřičel jsem lítost z těla svého.
A svět? Označil mne za šíleného.

Hořce rozmlouvám nad otázkou, co mi zbyla.
Kde a jak? Se tvá láska ke mě zastavila.

Tak pomalu utápím se v žalu svém,
ve zbytku parfému tvého jedovém!

Hle! Keř bolu mi v nitru vyrůstá,
pupeny obrůstá, divoce a zhusta.

Až na podzim, na něj květy vyraší,
já pod ním již budu spát, má nejdražší.

S klenutým hrobem plných zimních květů,
usmířen, že nikdy nepatřil jsem tomuto světu,

ale …