svoji kávu o páté
a tebe po večeři
pak do rána ať víno
teče bílým proudem

slova bez ozvěn
a sladké bezpříměří
a tichý smích v nějž blesk
se promiluje s hromem


pocity trosečníka
smotaného plachtami
ospale zmítaného
vlnami vlastních slz
proniknout přes úskalí
proplout příčinami
a přes hlubiny snů
dostat se skrz


vytáhni na nás nůž
ať ze dna ukrojí
kus tebe a kus mne
z ohryzků vzpomínek

a odhoď do daleka
dva pěšce ve zbroji
co umřeli už dálkou
na niž není lék