Že dobré umírá tak mladé,
věděla jsem už jako dítě,
když jsem stála v černých šatičkách
a vlezla si pod smuteční ubrus...
Tenkrát byla mladá moje láska,
však ten mladý vzdor mi umřel znova
v básníkovi, co z vlaku naznak
pozoroval stromy.

Že krásné umírá tak mladé,
to poznala jsem v dospívání,
i kamélie, krásku na balkóně
s jedním kaménkem v ušním lalůčku...
Tenkrát byla lačná moje touha
žít jako ona a na nic nemyslet,
jen na lásku, co se naplňuje
ve vlastní smrti.

Že toužebné umírá tak mladé,
to mi dává znát život za oknem,
když studené prsty píší varování,
a přesto cítím pokušení...
Teď to dobré a krásné
je pod mými prsty
a mně se vrací ty věty z dřívějška,
že dobré a krásné tak mladé umírá...