Přehnaly se tudy mraky,
možná i trochu pršelo,
v rakvi umírám strachy,
- venku už se setmělo.

Slyším kroky nad sebou,
kosí hustý porost,
je to Edgar Allan Poe!
mám z něho radost.

Že vyhlídl si můj kámen,
že čokla pustil z vodítka,
snad zarecitoval mi amen?
...zima je mi na lýtka.

Musím pryč odsud!
Buším hlavou o stěnu,
proč mne stíhá osud?
A proč neslyším žádnou ozvěnu??

Jsem u konce s dechem,
umírám sám,
obrostlý mechem
( a díky vám
zatlučen plechem ).

Tak poslední nadějí mou,
že můj život pochopí,
byl Edgar Allan Poe,
literární vidlák na poli.