, 3. 9. 2009, Ostatní
Když jsem šla do první třídy, byl pro mě začátek školního roku tajemstvím, stejně jako každé poprvé. A pak každý další rok jsem to očekávané tajemství prožívala znova a znova. Nejvíc mě asi bavil ten pocit, že všechno předchozí bylo vymazáno a já zas začínám s čistým štítem a s bílou vlajkou kráčím vstříc škole. Tenkrát bylo plno samozřejmostí, které ovšem nebyly vidět, každá pastelka, která voněla novotou, byl jeden malý zázrak. Penály na patentky s celou výbavou byly jen za odměnu a pastelky v plechovém pouzdře se stávaly závazkem, že s jejich pomocí musíte dostát toužebným výkonům. Září byl měsíc, který hnal dopředu, ve kterém jste vždycky museli postoupit o stupínek výš, ale měkce a něžně, jako když jsem to říkala žloutnoucímu topolu u vesnické cesty vedoucí do staré školy, jíž se říkalo „zadem“ a která je dneska už zastavěná jakýmsi soukromým pozemkem, prý dávno neoprávněně znárodněným komunisty. Co já jsem mu jen vemlouvala… že tu bude vždycky? Že já tudy vždycky budu chodit? Tenkrát opravdu nebylo v mém slovníku slovíčko „dočasně“, snad jen „jindy, ale určitě“, bylo v něm „čekej“. Každé to září bylo rituálem, tak jako ty školní vánoční a letní závěrečné. Nikdy bych nevěřila, že tenhle zářijový rituál může skončit, ale teď už nic necítím, vůbec nic. Žádný předěl, výskok, profučení uší. Už nezbylo nic, čeho bych se mohla chytit, abych si připomněla vůni ořezaných pastelek a klapot sandálů po školní chodbě. Vůbec nic.
Snídám a umašťuji přitom supermarketové letáky máslem na chlebu. Je na nich vyfocen v pestrých barvách pás smějících se dětí. Jeden chlapeček je poněkud zvláštně přikrášlen plaveckými brýlemi a ukazuje paní učitelce na kalkulačce, že „to spočítal“. Ta mu odpovídá, že má dnes jedničku… už nedodává, že kvůli zázračné kalkulačce, což je ponecháno na dovtípení se rodičů budoucích géniů. Další dětičky v slušivých šatičkách se domlouvají, kterak strčit spolužačce do aktovky žábu. Následující výjev představuje skupinku zřejmě již náctiletých školaček, které se podivují „novým senzačním věcičkám“, všem ochmýřeným a laděným dorůžova. Na příštích stranách je představen nejmodernější pokoj malého školáka, oblečení téhož s ilustračním fotem s jeho rodiči, všemi kráčejícími po nějaké lesní kládě. Dále je nezbytný bicykl, počítač, mp3, mobilní telefon a vše vlastně za velice výhodnou cenu. Nad tímto nápisem přecházíte pomalu do opozice ovlivněni reportáží televizních novin minulého večera, kde jakási starostlivá maminka vyčíslovala závratné, ovšem „nezbytné“ částky na výbavu školáka a apelovala tak nepřímo proti zrušení pastelkovného. No což, na pastelkách se vlastně taky ušetří, jsou nerozbitné, z umělé hmoty, ale už nevoní…
Nový školní rok představuje samozřejmě šance i pro ty odrostlejší, dokonce i pro ty úplně nejodrostlejší. Mé zářijové návštěvy Prahy se v poslední době začaly řídit heslem: Přímo hleď! Opravdu. Ať při jízdě po eskalátorech, nebo průchodem mezi rozvášněnými nabízeči čehokoli je to jediná obrana proti výbuchu vzteku, či bolesti krční páteře od toho, jak si sami pro sebe odkroutíte, že to tedy není možné. Jazykovky se předbíhají v tom, kolik zaručených služeb poskytují, samozřejmě, že za naprosto zanedbatelný pakatel ve srovnání s jejich kvalitou. Rodilí mluvčí, kteří ale ve skutečnosti zírají na své žáky s němou otázkou, cože ti lidé po nich vlastně chtějí. Nejmodernější techniky studia jazyků, které ovšem zanikají ve znuděných českých rozhovorech mezi klienty o „nemožnosti těch týpků“. A v neposlední řadě možnost dosažení mezinárodních certifikátů, za něž musíte vysolit další zcela zanedbatelné částky. Věrnostní slevy se kvůli finanční krizi začínají řídit velice zajímavou logikou… a tak si rozumný člověk raději zaplatí setinu trimestrálního poplatku v kurzu za průkazku do městské knihovny a půjčí si Olivera Twista v originále, čímž se vrací do zvyků první republiky, kdy kvetoucí čtenářská osvěta vyvažovala všechny dnešní „nejmodernější metody“ a státní jazyková zkouška, spočívající ve schopnosti dorozumět se, byla gró tehdejší vzdělanosti. Jedna moje kamarádka objevila zajímavou metodu, jak spojit obě tyto tendence. Výdělkem z německých kondic si totiž hradí nejmodernější metody poskytované jazykovým institutem. Slzy do očí vám také vhánějí ty velice uctivé lektorky, přesvědčující vás o nepřerušení kontinuity za žádnou cenu, poněvadž bez životodárné injekce institutu jste jistojistě odsouzeni k zapomenutí všech vašich jazykových znalostí zde nabytých. Tomu ovšem odporuje jazyková osvěta na postech státních zaměstnanců. Rozpočet se přece škrtá podle společenské potřeby… Vždyť jen mladí dravci dneska uvažují o manažerských postech v zahraničních firmách, jimž je jedno, jestli za lektory pro „své lidi“ vyhodí sem tam nějaké to euro. Ale copak paní na sociálce potřebuje umět anglicky? Tam totiž platí tzv. doklepací teorie, tzn. paní na sociálce to už nějak do důchodu doklepe.
Z vrchního panelu vagónu metra na vás září westminsterské věže nebo bílé maltézské domečky a kupa lidí s úsměvem od ucha k uchu. Dnes přece můžete, tak jeďte… kam?… třeba do háje, ale nejdřív vysolte nějaký ten obnos. Uděláme z vás hrdinu, změníte svůj šedivý život, protože jste se narodili, kde jste se nechtěli narodit, jste víc, víc a budete mít víc a nakonec nebudete muset hnout prstem ani brvou, protože budete páni. Práce je jen pro socky. Kupte si a budete světoví pod světovou značkou. Vždyť svět se jen směje, vidíte, zrovna na vás…
Jednou bych chtěla mít děvčátko. Chtěla bych mu zařídit pokoj s výhledem do zahrady, pravém rohu klavír a v levém, blíž u okna, stůl z dubového dřeva, aby ještě voněl. Chtěla bych s ním po večerech číst Olivera Twista a ořezávat pastelky, aby si mohlo kreslit cizí země a naučilo si vážit lidí v nich, tak, s milou, ale vážnou tváří.