Odvracíš zrak,stejně jako kdysi...
A stejně Ti vlasy kryjí tvář...
Stejně zas touhy odtančí si,
když naděje spadnou pod polštář.

Jako tenkrát,tak i teď,
neslyším svůj hlas,když zpívá.
Chvěje se v hrdle,chce Tě zpět,
i když ví že Ty pomíjivá...
Jsi Má Milá.

Dnes černooká s jizvou pod pupíkem,
jindy modrooká s dětským úsměvem.
Dnes víra jdoucí s poustevníkem,včera zbabělost pstruha pod břehem!

Má milá...
proč odcházíš a krok co krok si blíž.
Proč opouštíš,když to necítíš?
A proč se ptám,vždyť odpovědi znám.
Srdce polámaný,ale zvyknutý už mám.

Má milá...
Stejnou větou,jako před nedávnem.
Stejným gestem naznačíš.
Že sny vytratí se s ránem,
a láska nám je na obtíž.

Tak kdo hrát tě bude příště,Má milá?
Jakou ti čerti dají tvář?
Kde sehrajem tohle představení o trapný cestě před oltář?

Tak nashledanou za nějaký čas...