, 30. 8. 2009, Ostatní
Jak jenom začít? Celé dny chodím s myšlenkami v hlavě a ne a ne je udržet pohromadě. Pořád se mi někam rozutíkávají... Tak jsem si řekla,že je jednoho dne prostě sepíšu, třeba z toho něco vzejde. Teď přede mnou leží čistý papír, oblíbená tužka, ale neposlušné úvahy se vytratily. Fajn, zrovínka nic. Je člověk opravdu pán tvorstva? A ejhle, už mi to naskakuje, tak honem, honem...
Je jedno z těch velmi chladných rán. Sedím u snídaně, na stole pomalu vychládá japonský čaj Sayonara a na skle, za nímž se snažím pozorovat hemžení u ptačí budky, vytvořil pan Mráz, zasloužilý umělec, modrobílou chrpu v pozadí s červencovými přezrálými klasy ječmene. Matka mi sděluje jistě cosi velmi důležitého od protější židle, ale já jí vnímám jen z malé části a nad automatickými dopověďmi se naštěstí nemusím zbytečně hlouběji zamýšlet.Útočný zvonek zabarikádoval vstup do krmítka a odmítal vpustit vetřelkyni sýkorku koňadru. „A co? Kdy máš další zkoušku?“
„Až druhého února. Včera jsi se přeci ptala.“ A předevčírem a ve středu... ale ne, jsem ráda, že se zajímáš... Nevyčítám ti nic...
Rozkládám si na stole svůj laptop s okruhy ke zkoušce z historie doby kamenné. Čtu, ale nevnímám. Jako už tolikrát... Usrknu čaje, zašklebím se a vyplivnu kus dřívka do papírového kapesníku. ...starší doba kamenná - od prvních lidských stop asi tak 600 000 let zpátky až devátého tisíciletí přnl... To je let, tak dávno, těch generací, co umřelo. Kdo byl asi můj první prapředek? Můj prapprapraprapraprapraprapra...děda? Určitě to byl nějaký hrozně silný a mrštný neandrtálec s chytrostí šimpanze (dnešního). Fakt by bylo zajímavé vystopovat svou dávno rodinu až do dob, kdy se to začalo zapisovat...
„Ne. Rajskou nejim. Klidně si ji uvař, já si dám polévku s pytlíku. Neřeš to.“
Neolit. Společenská dělba práce, nástroje, první zemědělství, domestikace - pes... Chytrá to příroda. Člověk je neoddiskutovatelně nejchytřejší tvor na zemi. Ale proč zrovna člověk? Jak by bylo krásné, kdybych chvíli byla jen takovou mouchou. Takhle určitě uvažuje spousta lidí, hlavně, když má problémy. No, vzpomeňte si sami, že byste radši chtěli být tou kočkou, co vám drze spí v posteli a pod vaší peřinou a vy mrznete pod cípem deky a proklínáte tu rozmazlenou němou tvářičku? Navíc za chvíli budík, rychle vstát, hodit do sebe pár soust pečiva, vysrkat kafe, letět na tramvaj, případně sednout do vozítka, kterému na displeji opět vyzývavě bliká palivová kontrolka, práce - osm hodin, případně dvanáct, případně šestnáct až dvacet čtyři. Zpátky domů, najíst, zkontrolovat dětičky, uklidit po nich byt, nedostat infarkt nad jejich prospěchem, převléct, nějaká ta kulturní, sportovní akce z povinnosti, případně žehlení, vytírání, luxování... Uložit děti do postele, ty starší nahnat domu a ochránit před nástrahami noci, ty skoro dospělé vyhodit ven a ochránit je před vašimi názory na jejich život. Večeře, nějaká ta telka, případně sex. Půlnoc na krku. Spát. A znovu. Kdyby to tak homo sapiens před těmi tisícovkami let tušil, kam až to dotáhne, nevim nevim, jak by se tvářil...
Kolonie vrabců domácích zahájila ofenzívu na severní stranu krmítka a donutila zvonka ke kapitulaci. Koňadra neváhala využít zmatečné situace a fofrem si dolétla pro zrnko slunečnice. Domestikace - pes. Hafánek jeden chytráček. My, že jsme si ho ochočili? A neochočil si náhodou on nás? Však já se těch pár povelů teda naučim, ale koukej mě každé ráno, v poledne a večer jít vyvenčit. Taky jídlo chci mít v misce dvakrát denně. Boudu venku jedině s patnácticentimetrovou izolací, aby mi netáhlo na nožky, vevnitř ten luxusní pelíšek z molitanu a s vyšívanou kostičkou. O drbání, česání, mazlení, praní snad nemusím ani štěkat, taky příděl jedny bačkory k roztrhání týdně by měly být samozřejmostí. Jsi zlatíčko, páníčku. Neboj, tebe já si ochráním. Přeci nebudu venku někde po lesích shánět něco do tlamy, když mám tvé oddané srdce a peněženku plnou těch papírku, které vyměňuješ za supr hamáníčko... A to platí o všech domácích mazlíčcích. Na co mít inteligenci, když mají svého otroka. A ostatní, jak jsou výtečně vybaveni. Nepotřebují neustále dokola nové oblečení, stačí jednou dvakrát do roka vyměnit srst, svléknout se z kůže, trošku zatřepat křídly... Ano. Co všechno my, ubožáci, nedokážeme? Co receptů bychom museli oželet, kdyby nebylo těch tupých slepic, co nám dodávají vejce?
„Jasně, mami, vyluxuju. Jakou každou sobotu.“
A to je přesně ono. I stroje si nás podmanily. Kdo nevěří, ať tam běží. No, třeba před týdnem. Babička nakupovala v jedné z těch megakrálíkáren a za supervýhodnou cenu - jen tři sta devadesát devět Korun českých si koupila loupačku na jablka. No nekup to, když je sleva padesát procent... A loupala a loupala, kdeže jsou ta nádherná šťavnatá jablíčka, vyleštěná do zrcadlového lesku, která měla vždycky vystavena na ošatce - jen se zakousnout? Z hromady štrůdlu je už špatně i těm slepicím. Až se dosyta nabaží toho vrčivého zvuku a pěkně kulaťoučkých jablek, jsem si jistá, že ta blbina poputuje do skříně, kde se na ní bude prášit přinejmenším dalších dvacet let, než někdo ten poklad objeví…
A teď menší hádanka. Zkuste hledat souvislosti: počítač - bolesti zad, karma - snížená imunita, obrazovka - zhoršení zraku, automobily - tání ledovců=záplavy, sluchátka - ztráta sluchu, mobilní telefon - poškození mozku, fast food - kardiovaskulární choroby... Homo sapiens. Moc jsme se od té doby nezměnili. Fakt ne. Bylo to v létě. Stanovali jsme s dětmi a výrostky v lese. Tři dny, víc by tito mladí bez internetu a mobilu nepřežili... Jedno odpoledne bylo věnováno také historii. Hráli jsme i na tlupu. Byli jsme bez nástrojů, bez střechy nad hlavou vrženi do spárů dravé přírody... Prostě dětičky zlaté, kdejakou mršinou diskoték prolezlí, měly za úkol jenom přežít. Vymyslet vhodný úkryt na noc a před ochranu zvěří, rozdělat oheň bez sirek, zapalovače, papíru, obstarat potravu beze zbraní, vyčistit vodu ze studánky tak, aby byla pitná. Kromě toho, že se pohádaly, div ne popraly, a pár se jich rozbrečelo, že chce k mamince, nevykoumaly vůbec nic. Uznávám, však na to měly jen šest hodin a našemu pradědu to přeci trvalo zhruba těch 591 tisíc let...
Hrdliččin nálet k otvoru se ukázal být marným, vrabci se jen tak nehodlali vzdát olejnatých semen. Je mi to trapné, ale také vzpomínám. Jsem ještě mladá, teda doufám, že to o sobě mohu tvrdit, ale ty pobyty u babičky na Moravě, kdy po cimře voněl čerstvě upečený chléb z pece vytažený a sádlem vyleštěný, všude v kuchyni visely bylinky na různé neduhy. Však babička ani děda nebyli dobrých třicet let nemocní - jaká to pohroma pro dnešní zdravotnictví. Cupkali jsme hezky bosky po udusané hliněné podlaze, moderní dlažba byla jen v obýváku. S bratrem jsme spali pak na té vyhřáté peci. Opravdu. Dneska by mi to už těžko někdo věřil, vždyť tu matraci ze Sconta s výklopnou vrchní částí a anatomickým tvarováním za pět a půl má doma přeci každý. Ale hlavně ty večery... V černobílé televizi za jasného počasí a když zrovna soused prořezal svůj ořešák chytali sotva poblikávající Čt 1 ještě za analogu, ale to nám bylo vážně fuk. Děda byl, tedy je, jen ta paměť už vynechává, výborný vypravěč. Jen tak jsme seděli při svíčce a poslouchali zážitky z dědečkova dětství nebo pohádky, co si vymýšlel z fleku. Babička u toho pletla teplé ponožky na zimu. Tehdy jsem fakt nechtěla dospět, jenže každého to jednou potká. No, a nejhorší je si to uvědomit.
Čaj vystydl. Několikrát tu zelenou břečku polknu - co bych neudělala pro denní příjem vitaminu C - a znovu se zahledím do zápisků. Podezřelé ticho z venčí mě vytrhne z úvah. Naše číča Filip, až do okocení mylně považovaná za kocoura, právě předvedla výskok tak sto padesát centimetrů vysoký, aby mohla chňapnout po drzé pěnkavě, která si klidně dělá z vrabců dobrý den. Bezúspěšně, ale opeřenci na další pokus Filipky nečekali a rozlétli se do relativního bezpečí holých korun stromů. Stalo se mi to tuhle. Koukám - minus sedmnáct stupňů Celsia, v topení podivně praská. Tak jdu a otčím kohoutkem našeho ústředního topení, abych mu trošku zvýšila grády. Lehce se mi sveze ruka s kolečka a já se najednou ocitám o dobrých patnáct let zpátky. S bratrem jsme si ještě uměli hrát bez počítačů a mobilů. Jedna z nejoblíbenějších her byly papírky. Rodiče nám po bytě či místnosti poschovávali různobarevné papírky velké cca jeden na dva centimetry. My je pak hledali. Primitivní, ale opravdu super. Zkuste to někdy na svých dětech či vnucích. Na trpělivost je to úžasná věc. Ne vždy jsme však všechny objevili. Rodiče už zapomněli, kam všech těch padesát lístečků ukryli. A co se mi teď nestane - našla jsem ho. Po všech těch letech čekal chudáček zkroucený kolem stopky regulačního kolečka. Možná to vyzní dětinsky, ale pro mě to bylo, jako kdybych našla poklad. Vždyť jsme tolikrát malovali, měnili interiér, tisíckrát ho tedy téměř nasáhli, ale čekal až do teď. Zamáčknu slzu a povzdychnu si.
„Opravdu nechci pozvat Honzu na polévku z pytlíku, mamino moje. A navíc, rozešli jsme se před měsícem.“
Notebook na mě zasignalizoval „baterie je vybitá“. S povzdechem jsem zmáčkla Ctrl + S a vypnula přístroj. Pro dnešek doučeno. No nic. Však mám ještě dost času. Asi půjdu zachránit kuchyni od katastrofy jménem matčino vaření. Od doby, kdy ji prvně navštívil pan Alzheimer se nám dvěma opuštěným ženštinám z předměstí změnil celý svět. Trpělivě jsem předělala základ rajské, kterou ani jedna z nás nejí /zato ji miloval otec, než zbaběle zdrhnul k jiné/ na „něcojakoguláš“.
„A kdy máš vlastně další zkoušku?“ podívala se nevinně, a mně došlo, že už je to zase horší.
Sýkorky jako první sebraly odvahu a vyrazily zobat. Letos je opravdu tuhá zima. Zkouknu televizní pořady a naprogramuji nahrávání milovaných maminčiných „ordinací a vékávéček“, pečlivě nastavím na automatce praní bavlněného prádla, načež mi odpoví, že vypráno, usušeno a předžehleno bude za 42 minut. Ještě by měla umět věšet... V mikrovlnce přihřát mlíčko Filipce, nastavit mamce časovač na léky, vypnout mobil, aby mi alespoň dneska dopřáli kamarádi a pojišťováci chvilku klidu, posekat zahradu, vyluxovat a předně zastrčit empétrojku do uší, aby přerušila už to k nesnesení hašteřivé ječení od krmítka...
Tak nevím. Jsme opravdu páni tvorstva, nebo jenom otroci své doby a inteligence?