můj pánbů už dlouho spí tak aspoň v trávě
mezi čtyřlístky tě chci zas najít
a jestli nerostou snad možná ani ty
svá ústa nesložíš tam kde je rozestláno

pak mezi bodláky pelyňkem a blínem
znovu pochopím co neříct a co neutajit
že lhát se nemá milovat tě nesmím
a že ne všechno psané je prý dáno

...

v objetí chladu s vlastní duší promodralou
piju teplé víno s přívlastkem kocovin
mí andělé se perou jeden s druhým
třetí škodolibě tleská v bolestivém šeru

ty štěstím pouze lehce obnošen
prodíráš se křovím z vlastních vin
a kdesi v dálce zkoušíš úspěšně snad zapomenout
na sebe na mě naše sny... a na nevěru