, 25. 8. 2009, Povídky
Krásný den a v parku svítí slunce. Je to spíše zahrada, než park. Zelená tráva se lehce vlní ve větru. Údolí je sice prosvícené sluncem, ale léto už je skoro pryč a každou chvíli se může objevit lezavá mlha. Slyším nějaké zvuky. Snad melodii, ano krásnou melodii. Zřetelně poznávám oboje housle, violu i violoncello. Smyčcový kvartet. Hraje ladně, citlivě a krásně. Rozeznívá každou mou citlivou strunku. Zcela se poddávám jeho kouzlu a zvu i vás, aby nás takto Virginia Woolfová provedla mými 16 nejoblíbenějšími sonátami.
Procházíme blíže ke zdroji hudby. Ale počkat? Ano tady. Cítíte tu vůni? Až se mi zamotala hlava… Poznáte to? Je to tymián. Jak voní tymián? Jako dětství, jako vzpomínky, jako dobrodružství. Jako Svahy ve Francii, dlouhé procházky. Jako maminčiny sny a tatínkovy přání. Tak voní mi tymián. A jak vám?
A už přicházím do středu. Mezi stromy prosvítá altánek, kde sedí hudebníci. Všude okolo pobíhají lidé. Řeší to, či ono a všude vládne chaos. Prý tamto a tohleto. Podle mě je to ale jen mnoho povyku pro nic. Někteří se chovají tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, jiní se jen koukají a přemýšlí, na kterou stranu se přidat a další jen kritizují. Taková laskavě nelaskavá taškařice. Však oni to nemyslí špatně, ale dělají si takové naoko naschvály.
Však já je znám dobře. Třeba támhleten, to je filozof a ústřice. Nevěřili byste, jak tihle filozofové mají rádi obyčejné věci. Neřeknu, kdyby probírali nevšednosti. Ale co jsem ho potkal, pokaždé na mě působil svým klidem a dobrými radami.
Ještě jeden je mu podobný. Jmenuje se Malý princ. Ví toho o životě moc, ale i málo. Kdysi mi řekl, že co je důležité, je očím skryté. Nevěděl jsem, co to znamená, až jednou.
Bylo to v létě a já věděl, že to je opravdová láska. Láska krásná a skličující. Hřejivá a zraňující. Láska teď, ale i za hrob. Opravdová láska.
Omlouvám se, že jsem se zamyslel, ale možná mi porozumíš. Jestli ne hned, tak až jednou. Kdyby nebylo nedorozumění a omylů, byl by život o tolik snadnější. I těm lidem támhle před altánkem by se ulehčila práce, ale tyhle Minutové moudrosti nejsou k ničemu.
Ano, jen přání, snad stojí za zamyšlení, ale víc? Víc nic. Nejsem Budha, Gándhí, Rabi ani jiný Mistr, který by se s tím smířil lehce.
Jak? Všechno co jsem v životě opravdu potřeboval, jsem se naučil v mateřské školce. Je to prosté. S některými věcmi se člověk musí smířit, protože je sám změnit nemůže. A když už je mu opravdu nejhůř, mám si prý dát teplé koláčky a studené mléko. Udělají mi dobře. A je to pravda.
Ale slyšíte to? Další sonáta je smutná a ponurá. A, ano. Už je tu první konflikt. Kdo to udělá, nevím, rozpočítáme se. En-ten-tý-ky… ano tady toho. Vyhoďte ho z kola ven. Proč? Podívejte se na něj. Je jako vosková figurína, bez výrazu, bez názoru, bez vědomí. Odpusťte mi ten výraz, ale jako by mu chyběla dominantní hemisféra. Je to jen loutka. Toho tady nepotřebujeme.
A tak odchází. Zelená tráva se mu otírá o boty, jak se šourá pryč. Odchází a už se nevrátí, nikdy. Odejde zelenou míli a zmizí za tmavnoucím obzorem kopce. Tráva se vlní jemným vánkem.
Na všechny ale padla ponurá nálada. Idyla se jakoby vytratila, dokonce i to slunce, jako by potemnělo. Slyším vzlyky. Starší muž, támhle, vidíte? Na lavičce. Přisedám k němu za zvuku smutných tónů smyčcového kvarteta.
A vypráví: „To já měl jít. Utekl jsem z Osvětimi. Byla to tam hrůza, ale já přivykl té bídě. Mé srdce ztvrdlo a pokrylo se prachem.
Měl jsem tam sám zemřít, několikrát. A místo toho umírali jiní. A já, jako by naočkovaný životem, hleděl jsem, jak proplouvá okolo, ale mě se nedotýká. Viděl jsem morální pokles, ale nešlo tomu vzdorovat. A tak jsem zůstal jako nesmrtelný, ale truchlivý Bůh.
Vlastně spíš jako ďábel. Byl jsem spalovač mrtvol. Kdysi jsem byl citlivý a jemný ke svému okolí, něžný ke svým nejbližším. Ale pak jsem spálil i vlastního syna. A moje manželka? A dcera? Neptejte se, prosím, neptejte se. To já měl jít pryč, ne on. To já jsem zrůda.“
Tiším jeho slzy a říkám, že dělal jen, co musel. Mám pravdu? Asi ano. Měl jsem jít asi já. Starý darebák. Ohýbač křížů. To je mé povolání. Jen působit bolest těm, co jsou už zranění. Vybíjet si zlost na druhých. Teď už to nezměním, ale až do konce života budu mít výčitky, že jsem nešel hned.
Doznívá poslední sonáta smyčcového kvarteta. Smutné tóny skomírají do úplného ticha. Odhalené, jako nahé. Naše procházka mezi akty končí. Asi bych měl jít. Cesta do Chebu trvá tři hodiny. A to je kupa nudy. Na druhou stranu vám tři hodiny stačí k tomu, abyste si pěkně podělali život. Mně k tomu stačily tři minuty, fotrovi jedno manželství a Bůh na to má věčnost…
Poznámka: Slohové zpracování tématu "Můj svět literatury a umění"
Zmíněné knihy:
Smyčcový kvartet
Mezi akty
Zelená míle
Ohýbač křížů
Truchlivý Bůh
Vyhoďte ho z kola ven
Mnoho povyku pro nic
Opravdová láska
Možná mi porozumíš
Spalovač mrtvol
Jak voní tymián
Malý princ
Filozof a ústřice
Utekl jsem z Osvětimi
Minutová moudrost
Vše, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce