Ráno ji mlha v bílou oděla,
v bílý šat cudné nevěsty.
V tu chvíli jakoby vše bylo dané.
Když pak do kopce kráčela
k starému kostelíku za městy,
okolo tiše mávaly jabloně plané.

Před oltářem ženicha uviděla
a její zraky k dlažbě klesly.
To je ten, co ruku tvou dostane.
Zarazila se a trochu i zarděla,
pochyby se na duši snesly.
Však, co se má stát, to se stane.

S hlavou v dlaních seděla
na malém patníku u cesty.
Po tvářích jí stékaly kapky slané.
Jó, co s tím člověk nadělá,
možná měla nějaké resty.
U oltáře já řekl ano, ona však ne.

Zda jsem ten pravý nevěděla,
tak její rty to tiše hlesly.
Obřadní listiny zůstaly nedopsané.
Kam jen láska se poděla,
kterou Amorovy šípy nesly?
Snad srdce lidí zas láskou vzplane.