, 22. 8. 2009, Povídky
Před prodejnu drogistického zboží dorazila těsně před čtvrtou, přesto byla na řadě až patnáctá. Nemudrovala. Zpod dlouhého kabátu vytáhla rybářskou stoličku a dala se do pletení pestrobarevného svetříku.
No co, zima na krku, aby mi to moje sluníčko ještě neumrzlo…
V sedm hodin, době zahájení prodejní doby ušmudlaného krámku v jedné z mnoha chudinských čtvrtí, nastal nepředstavitelný šrumec. Každý chtěl dovnitř. Fronta se za těch předlouhých téměř dvě stě minut čekání změnila v anakondu nákupu chtivých lidiček.
Tolik se těšila…
Sbalila jehlice i s rudomodrým výtvorem s obrázkem uprostřed, jen vzdáleně připomínajícím velrybu a palmy, ukryla je v jedné z nekonečně hlubokých kapes, stoličku přivázala za pásek k boku a začínala se oddávat pocitům vzrůstající radosti.
Pevně stiskla v ruce dva pomuchlané lístky, něžně je pohladila a přitiskla na srdce.
Čas běžel velmi pomalu, ale pomyšlení na nadcházející chvilky ji přímo uvádělo do transu, že nevnímala ani ptačí zpěv posledního zbytku nemigrujících opeřenců, ani troubení aut z ulice, ba ani krvavou rvačku dvou mladíků, bojujících o třetí a čtvrtý flek v zástupu.
Konečně.
Konečně přišla na řadu. Usmála se na již značně deprimovanou obsluhu pultu a láskyplně pronesla:
„Prosím, čtyři roličky toaletního papíru…“