, 20. 8. 2009, Povídky
Jako gymnasistka jsem se zbláznila do historických románů Ludmily Vaňkové. Tehdy jsem je dost hltala, tím nenasytněji, čím témata byla nepravděpodobější asi proto, že jsem milovala jejich romantickou deziluzi. Tenkrát mi také říkali, že jsem beznadějná romantička a já to tvrzení, tu charakteristiku, ten práh surreality ani neodmítala, protože v tom věku rádi blafujete sami sebe. V jedné z těch knížek, někde uprostřed byla kapitola nazvaná jednoduchým, a přesto pronikavým názvem: „V srpnu padají hvězdy nejčastěji.“ A stejnými slovy také končila… byla o srpnové výpravě plné nadějí a plánů, o roztoužení mladých dívek, o jedné nejkrásnější noci a o smrti. Smrti císaře! Dočetla jsem ji a nezáleželo už na příběhu, na ději, nýbrž přesně na té jedné větě. Dala bych si ji do rámečku, jak byla výstižná… v srpnu padají hvězdy…
Vzpomněla jsem si na ni znovu před rokem. Každé prázdniny zavalená tisíci úkoly, vlastně ani nevím, co mě za celé ty roky drželo při tom, abych je plnila. Hlodala jsem si nehty, čelo neustále opřené o zápěstí a psala jsem, psala, psala, četla, psala, kontrolovala a nechávala po sobě spoustu chyb a čas běžel. Vždycky jsem se vymlouvala na ten ubohý čas, nerozvrhnutý a já nerozhodná, oddaná napotom svojí nervozitě, vsázející na jeden termín a na jednu kartu. Škola a práce mě od začátku toho roku drtily, i když jsem si to za žádnou cenu nechtěla tak úplně přiznat. To martyrium bylo ale dovršeno tím, že jsem v té době pracovala jako průvodkyně na hradě uprostřed polabského léta. S Kristýnou jsme tak trávily vlastně už třetí léto v útočišti její milované chaty. Kuchyně se džbánky, fajkami, talíři s přetřenými německými nápisy po jejích prarodičích, pokojík s dřevěným sukovým stropem, terasa s kvetoucí šruchou a dalšími Kristýninými pěstitelskými pokusy v plastikových vaničkách, podkroví zařízené ve stylech minulých desetiletí se slepou televizí, bytelné postele, zrcadlo, sem tam nějaká ta stará fotka a podlaha otřásající se při přejíždění vlaku…
„Zuzka chce pozorovat perseidy,“ usmála se Kristýna při čtení SMS od naší kamarádky, kterou jsme na pár dní pozvaly do toho malého ráje.
„Aha,“ odvětila jsem trochu nezúčastněně, „už jsem o nich něco četla, jo, Mladá fronta, tady to je,“ předložila jsem jí půlstránkový článek. „Tak proč ne, že?“ Ale protože mé nadšení se nehromadí naráz, naopak spíše roste s tím, jak si mozek dokáže uvědomovat výjimečnost, vhodnost, lyričnost i šok situace, přenechal mi i jakési milostné toužení po perseidech. „Víš, že v srpnu padají hvězdy nejčastěji?“ obrátila jsem se na Kristýnu jaksi úkosem. „To budou asi ty perseidy…“
„Asi,“ odvětila mi svým milým vysokým hláskem.
„Dobrá, tak vyslyšíme Zuzčino přání, jsem na ně taky zvědavá.“
A přijela kamarádka Zuzka, právnička Zuzka, pejskařka Zuzka, které jednou naše dějepisářka řekla, že by byla se svými nazrzlými vlasy ve středověku ideálem krásy. Zuzka, dívka dvou tváří, jak mi vždycky připadalo, důrazná a kritická, komentující a hodnotící, ironická, ale opravdově ironická, která se najednou vytasí s něčím takovým, jako je pozorování „padajících“ kosmických objektů. „Jen aby nebyly mraky.“
A mraky byly. Připravily jsme si na terase dřevěná sedátka pro naše pozorování. Sluníčko zacházelo v létě vždycky zkosené za dva vysoké modříny a z kopců stoupala pára. Kristýna tuhle romantiku zbožňuje. Tisíckrát si ji fotila vedena svými fotografickými ambicemi v záběrech „stokrát stejně, stokrát jinak“. Nebo často vycházela na terasu s výmluvou, že jsi jde číst. Omyl! Já věděla, co tam jde dělat. Po několika minutách naprosto přesně a pečlivě založila knížku a stejným způsobem ji položila na jeden z okrajů stolu. O druhý si opřela svoje dlouhé nohy, zírala do prázdna, přemýšlela a vzdychala. Nikdy jsem v těch chvílích nedokázala udržet stoický klid. Dusila jsem se uvnitř u svých papírů se směsí své společenské nemožnosti, lítosti a závisti. Ano, strašně jsem jí záviděla to všechno v nicnedělání, kterého jsem tenkrát nemohla dosáhnout, ani kdybych se přetrhla. Nenáviděla jsem ji za to, že mě nikdy nepozvala do toho svého myšlenkového světa, cítila jsem nechuť k její mírnosti, smířlivosti a puntičkářství jejích rituálů.
A tak jsme čekaly na perseidy a stmívalo se. Myslím, že jsme si v rychlovarce připravily čaj – ovocný, Jemča, broskev. Začínala jsem podléhat kouzlu povídaček a vymýšlela jsem si přání, která by mi mohly ty milé perseidy jakožto „padající hvězdy“ vyplnit. Napadlo mě jen jediné, ovšem v mnohých obměnách. Znělo: Přežít!
Asi jsme tenkrát každá z nás měla svůj svět a svoje přání, ať skromnější, či ambicióznější, ale…
„Z toho dneska asi nic nebude,“ přeťala Zuzka konečně čajovou seanci. Už se úplně setmělo a na stole blikala svíčka, kterou Kristýna vyštrachala z bůhvijakého kouta. Pak začalo pršet a my jsme radši zbaběle uprchly pod střechu. Položila jsem se na postel. Voněla přirozeností. Říkala, tak jako všechno kolem: „Dneska ne, dneska perseidy nebudou.“ A já nevím, jestli jsem se tolik upnula k naději, že se alespoň na ten den stanu zase dítětem a budu věřit nějakým přáním, stejně jako na Silvestra, když sousedi pálí petardy, nebo při sfoukávání svíček na narozeninovém dortu. Holky se začaly bavit o neustálém loučení a setkávání, o vzpomínkách zas a zas, ale ve mně všechno lítalo takovým způsobem, že jsem popadla svoji flétnu, „Já píšťalku“, k tomu „Vesmír, jaký je“ a utekla jsem do jedné z těch horních tajemných místností, abych se mohla bát při každém loupnutí ve stěně. Bylo mi nesmírně smutno, tak smutno, že jsem začala hrát smuteční chorály, Titanik a Rudovousovo téma z Labutího jezera. Mimochodem Rudovouse mi bylo vždycky strašně líto, on byl černý, naprostý záporňák, nic nepředstíral, zatímco princ byl jenom rozmazlený ufňukaný fracek. Byly to hezké chvíle, pršelo a – jak by řekl básník – kapky narážely na sny, v holé skutečnosti jen na okenní tabulky, ale mě to docela stačilo. Vlak dokonale rozkmitával podlaží a prkna pode mnou se drnčivě třásla v intenzivním kmitočtu, že jste nevěděli, jestli mají snad v úmyslu v blízké době ukončit svoji pozemskou pouť, ale bylo to jen zdání…
Nenáviděla jsem sebe, nenáviděla jsem celý svět i svoje kamarádky dole a strašlivě jsem se upnula k představě, že za vším musí být něco víc. I za těmi perseidy, i za tím, že dneska nevyšly, aby mohly spadnout. Pro mě, jen pro mě a pro mé přání kolapsu, přeměny, metamorfózy, odosobnění, ani že mi nedaly jediný náznak, návod, jak se toho všeho jenom dotknout. A čím víc jsem slyšela ty obyčejné zvuky světa – hlasy, praskot, dunění, tím více jsem chtěla dosáhnout zdání nekonečna. Hrála jsem a sála svoje tóny a pak si občas lehla na pohovku a utírala si slzy. Zazvonil mi mobil, moje drahá maminka.
„Jak se máš?“ zněla běžná otázka.
„Pozorujeme perseidy.“ Abych tu lež zmírnila, dodala jsem rychle: „Vlastně, ony jsou mraky.“
„Aha,“ zazněl maminčin příliš lidský hlas.
„Čekáme,“ skočila jsem jí do odpovědi, „je tu Zuzka… jsou dole… taky půjdu… je zkontrolovat….“
A skutečně jsem šla, zradila jsem svoje bujně spřádané představy a šla hledat společnost, kterou jsem důvěrně znala, ale která mi byla najednou tak cizí. Já věděla, co mi řeknou, a proto jsem to nechtěla za žádnou cenu slyšet.
Kristýna je tak mírná, ona je anděl, věčně zachraňující, věčně nechápající. Ví vždycky, co říct, co odpovědět, jak ukonejšit. Nikdy nezajde vpravo ani vlevo, vybírá si pokaždé přímý směr, klíč v zámku, papíry v kapse, hřebík ve stěně. Zaráží mě její klidný flegmatismus, díky kterému určitě překonává spoustu věcí, podle něj si tvoří svoje přání. Víte, i ona by jistě uvěřila na to, že ty perseidy jí můžou splnit, co chce, i ona si ten večer něco pomyslela, ale nakonec to skončí jako obyčejně: „Uvidíme.“ Užívá, co má, ale je to, co má, to, co chce?
Proč mně jen připadalo, že se mnou mluvila jak s dítětem, když jsem přišla dolů. Řekla něco v tom smyslu…
„Slyšely jsme Dvořáka a labutě….“
„Vy jste to poznaly?“ přiznávám, asi to bylo kousavě, ale všechno byl jenom MŮJ problém, ne mých dobrých vil.
„Jasně,“ mrkla na Zuzku.
„Takže pořád čekáme…“
„No, mají padat až ve dvě…“
„To máme celou noc, skvěle,“ když jsem se pokusila o úsměv, byl to úsměv pro mě, takový sobecký, nanicovatý. Moje výboje nadšení přecházejí naprosto plynule do výbojů smutku, melancholie, jak se říká. A já se zrovna rozhodla dát kousek toho nadšení svým kamarádkám, úplně sobecky.
Seděla jsem se Zuzkou u stolu a taky už nepila jen čaj. Řekla jsem, že jí „teda pustím ty labutě v originále, jestli to nezná.“ Souhlasila. Poslední dějství, baletky leží u břehu jezera, jednu nohu nataženou vpřed, druhou pod tělem, sklánějí své jemně bílé ruce, všechno je osvětlené do zelenomodra, tak ticho, že by byla slyšet i sponka, která by se jim uvolnila z účesu… a do toho zní melodie, kterou jsem pouštěla Zuzce. Šest minut nádhery, bolesti, smutku a jistoty konce. S ješitným zadostiučiněním jsem sledovala, že ji to zaujalo.
„No, tak tahle… ale to nevíš, Zuzko, co ty tanečnice dělají, když princ tančí s Odettou. Hele, my ti to s Kristýnou předvedeme…“ Ta chudinka se bránila jen chvilku. Labutí jezero je totiž něco jako naše tajné znamení. Heslo. Když už dojdou veškerá slova a argumenty, konverzace o tomto tématu vždycky mezi námi rozčeří i ty sebestojatější vody.
„Je to v podstatě takhle: ta baletka udělá jako holubičku, viď?“, Kristýna kývla „A pak natáhne druhou ruku před sebe, trochu se předkloní… A teď to pusť.“ Zuzka navedla kurzor a odklikla „play“ a my jsme tam podupávaly jak v kleci bláznů. V podstatě dokonalá parodie, komedie omylů, ale my jsme se skvěle bavily. Začala jsem hrát staré hitovky a na půlnoc jsme si nechaly národní hymnu, nic na tom, že jsme ji vlastně promeškaly. Venku pršelo, je vlastně zvláštní, jak jsme tolik trvaly na tom vidět ty padající hvězdy. Nebo netrvaly?
Marlene Dietrich v Modrém andělovi.
„Tak si představ, Zuzko, ona tam zpívá takovou písničku, naprosto jednoduchou, tu určitě znáš…,“ řekla jsem s nezájmem o to, jestli jsem byla ještě dostatečně střízlivá. „No, ale já si jí nemůžu vůbec zapamatovat… Kristýna mi jí cpe do hlavy už minimálně dva dny… ale je fakt hezká.“
„Jo, Zuzko,“ přidala se druhá spiklenkyně, „to musíš slyšet.“
Nevím proč, ale naše kamarádka zaujala mírně obranný postoj. Natočila bradu trochu nahoru a do strany a povídá vytříbenou výslovností: „Dobře tedy.“ To je celá Zuzka! Překvapuje mě, jak dokáže věci čas od času velmi niterně prožívat, vážně. Ona dokáže smeknout, kleknout, uznat, ale předtím je zoufale opatrná. Jako kdyby dávala na srozuměnou: „Řeknu svůj názor jen po dokonalém pročtení a zvážení všech argumentů.“ Aby něco stálo ZATO, musí to mít VÁHU. Zato jí stály perseidy, labutě a zpočátku i Marlene.
Vzala jsem si na sebe střevíce, na hlavu si narazila svůj květovaný klobouk s lemem, sedla si na židli, jak by to udělala diva, a spustila jsem: „Ich bin von Kopf bis Fuss auf Liebe eingestellt…“ Ale dál jsem se nedostala. Vlastně nevím, proč se mi „einstellen“ pořád spojovalo s „für“ a ne s „auf“, nebo proč jsem ignorovala změnu v refrénu, každopádně to byla psina. Perfekcionismus jsem nikdy nepěstovala, ale když jde o blbiny, musí být dokonalé. Když jsem si pak začala tu melodii broukat v koupelně, Zuzka byla připravená mě zavraždit. Už to nebyl MŮJ, ale NÁŠ problém, NÁŠ večer.
Černé hodinky s politikou, ekonomikou a globálními problémy, nebo s poezií, hudbou a nostalgickými vzpomínkami, vlastně je to jedno. Je zvláštní, že jsme se vždycky dokázaly zabavit, tak všechny společně, aniž bychom však od sebe odhazovaly svá skutečná já. Těch perseidů jsme se nedočkaly, oblačnost se nad polabskými kopci hnala jako divá. Ten večer jsem ale poznala mnohem víc. Mé přání mi nevyplnily hvězdy nebeské, ale ty pozemské. Má povaha je už taková, že se často od země odklání a myslí, že někde nahoře v nadpozemskosti může najít něco víc. Částečně je to pravda. Nebe člověku dává tajemnost, kterou potřebuje, protože realita může být na omak dost drsná. K nebi se člověk přibližuje, když už ho na zemi nic nečeká. Přežít! Ale když na ní stojí pevnýma nohama, žije z lidského tepla. Nemusí být ani absolutně tolerantní, nemusí si nic nalhávat, být blahosklonný, přesto by si však měl nechávat malou, docela malou cestičku k druhým. I moje kamarádky měly určitě svá přání, s kterými otvíraly večer. Končil pozdě k ránu, bez přání snad, ale s emocemi.