Zkomírající den, těžký vzduch
a pár blesků jen,
udělalo na obloze pruh.

Pruh stříbrný -
co mžikem rozpáral nebe.
Chuchvalce mraků se však hned semknuly
tak jako život a víra v Tebe.

Ve vydupané trávě stan,
jen sám a sám.

A tento malý plátěný chrám
přilákal pár hladových vran.

Staré černé dámy kroužily na všechny strany.
Hukot křídel, silný křik -
pronikal hluboko do morku kostí,
jakoby se dusily vlastní zlostí
a nevydaly ani jediný vzlyk.

Ale co se to tam venku děje?
Nezní to tak, jako když se ďábel směje?

Ve starém prostém chrámu,
v ponurém večerním šeru,
jen dva páry očí
těkajících,
jako když bičem mrská kočí.

Oba dva k sobě schoulení cítili jemný chlad,
mohli se milovat - nemohli spolu být,
a tak rozhodli života se vzdát.

Dívaje se strnule do očí,
krev jim pomalu tuhne.
Všechny nás život zaskočí,
ale ne každý to zvládne.