Den vskutku našlapaný. Už jej z něho začala bolet hlava. A to nejsou ještě dvě. A za sebou už čtyři kávy. Úřady, úřady, letmo se stavit ve firmě. Tam ztělesněná neschopnost ve všem, co se hýbe a odvažuje dýchat. Porada se společníky. Nafoukaní, neschopní hňupové. Takhle půjde firma brzy ke dnu. To už měl třetí kávu a ve zmatku zapomněl příkazy do banky. Takže se znovu vrátit. Teď konečně do banky dorazil. A to bude muset ještě zpátky. Ale teď si snad konečně trochu vydechnout než na něj dojde řada.
Ale ten čas tak tlačí a hlava bolí.
Prášky! Nemá v kufříku prášky?
Začal štrachat mezi lejstry.
Nic!
A mezi mužnou, kořeněnou vůní značkového parfému ucítil zápach vlastního těla. Dnes není nejšťastnější den. Až mu vyschlo v krku. Uvolnil si kravatu z pečlivě uvázaného uzlu. Pokusil se relaxovat. Někde četl (nebo slyšel? už to je jedno), že to pomáhá. Usadil se pohodlněji na koženkové sedačce, přivřel oči a zaposlouchal se do tlumeného šumění hlasů, šoupání nohou, šustění papírů, které se slévalo v jedno táhlé šššš...
To je nádhera, nikdy si nevšiml té krásné výzdoby starobylé budovy v níž banka sídlila.
Ale ten čas!
Nervózně cukl hlavou v horečnatém pohledu na hodinky.
Kliknutí čísla patřilo zase jiné řadě než té jeho.
Sakra! Co ty úředníci dělaj?!
Támhleta tlustá, obrejlená sůva tam dřepí už aspoň půl hodiny a nikdo u ní za celou dobu nebyl.
To by taky jednou chtěl, žádný starosti, v pět padla a domů. A ráno jen nasadit důležitý obličeje a líně se ploužit od ničeho k ničemu. A brát si za to pěkně stálej platíček. A pořád klid, pohoda, nikam nespěchat.
Ale já spěchám!
Já spěchám, strašně spěchám, bublalo mu v mozku.
A najednou se spustily rolety přes vysoká okna.
"Co blázní?", proběhlo mu hlavou.
Jako by nestačilo, že je venku už tak dost pošmourno. Ale co, daňoví poplatníci to zaplatí, co? Ať si úředníci povyrazí.
Zhluboka si nad svou nevděčnou úlohou povzdychl, téměř srdceryvně.
A i světla začala pohasínat.
No, to je vrchol. Co to má znamenat? Že by cvičení, CO? Ale to už snad není. Nebo že by?
Jakoby zdálky zazněla ryčná hudba. Trubky, činely, buben. Vzdáleně to připomínalo cirkus.
Že by zas ty ukrajinský přivandrovalci?
Třeba je to přepadení, zalekl se.
Ale co, peníze ještě nevyzvedl, ulevilo se mu.
V sále bylo až na pár bodových světel úplně zhasnuto. I šum utichl. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Prudce se zvedl z křesla, aby si posvítil na ty nové pořádky; má přece právo vědět, co se děje. Je klientem této banky!
Z přítmí se vynořila oblá postava, která se v nedaleké minulosti stala výbojem jeho nevole.
Ale kde je její seriózní úbor? Viděl sice předtím jen bílou halenku, takovou nějakou... No, jakou mohou ženy v takových letech nosit. Něco nenápadnýho přece musí úřednice nosit! Ale tohle?
Pestré, hýřivé barvy mu oslňovaly oči.
Propána, kolik na sobě musí mít sukní?
Odhadoval tři, čtyři. Na hlavě divoce pestrý šátek, vroubený mincemi, normálními platnými mincemi z kovu nevalné kvality, ale vylepšené korálky a pozlacenými sponkami. Zachrastila ruka s množstvím náramků, jak mu dopadla na rameno.
"Lístek máte, panáčku?", zaskřehotala a vycenila na něj, asi v pokusu o dobromyslný úsměv, trosky strašlivě zbídačeného chrupu.
Zmateně jí podal lístek ze svým pořadovým číslem.
"Pche!", vyrazila ze sebe stařena a nacpala si ho do zubožených úst.
"Platný lístek!", štěkla po něm.
Teď už byla téměř úplná tma. Sotva na ní viděl. Za ní se objevila temná postava. Zaslechl šuškání. Stisk na rameni povolil a na to udeřilo ostré světlo reflektoru. Ještě zahlédl, jak klátící se postavu onoho obtěžujícího stvoření odvádí jakýsi vysoký, štíhlý muž.
"Asi ochranka", pomyslel si.
Ale ta přeci neměla oblek. A z toho, co stihl zahlédnout, mu přišlo, že tento nebyl z nejmodernějších.
A hudba začala být ryčnější. A konec. Jen buben vířil. A potlesk a aplaudování. Otáčel se kolem dokola, dokonale nic nechápající. Vše umlklo docela, jen buben stále vířil. Napětí stoupalo. Neustále se otáčel hledaje někde v prostoru oporu. Všimnul si závěsu, takových deset, patnáct metrů od něj. Ani ho nepřekvapilo, že ho tam nikdy před tím neviděl. Rozhrnul se a vykoukl napůl muž, ve kterém hádal toho, jenž odvedl ono bizarní stvoření. Muž, ulízaný brilantinou, pod nosem úzký knírek, na něj povzbudivě kýval.
"No!", povzbuzoval ho.
Po chvíli muž převrátil oči v sloup.
"Bože, to je dřevo", poznamenal a dodal přes rameno za závěs, "Jupido, jdi nebo tady budeme do závěrky".
"Ale jó, tak teda jó", ze závěsu se vykolíbal hlaholící skrček s klaunovsky nalíčenou tváří, strakatý oděv, směšně dlouhé a vůbec velké boty, o které zakopával.
Zazněly salvy potlesku a nadšené pískání.
"Tak teda jó, no jó. Tak kohopak to tady máme, no jó", protahoval klaunovsky skrček.
"Tak copak to tady děláme, nó?", rozkročil se proti němu šašek a dal si ruce v bok, pěstičky vmáčknul do strakatého fráčku.
"Mňo?", podupnul si nožkou v obrovské fialové škrpále.
Tázavé a napjaté ticho se upřelo vší silou k němu. Nervózně přešlápl. V krku mu už úplně vyschlo. Odkašlal si.
"No, jako vždycky", spustil odměřeně, aby dal najevo, ať už komukoli, že s tím má do činění co nejméně, "nějaký příkazy, pro peníze".
Skřítek se vymrštil s netušenou hbitostí a už stál na špičkách, ruku nataženou a tahal jej se zuřivou silou za ucho.
"Tak příkazy! Ja tě naučím ty syčáku, dávat někomu příkazy!"
Úplně se mu zatmělo bolestí před očima.
"Tady máš příkazy! Elá hop!", a kopnul ho za doprovodu virblu do zadku, až poskočil dopředu.
Mrňavému agresoru se dostalo hlučného aplausu.
"Ale abys neřekl, že jsme lumpové. Říkáš peníze?"
Jeho důstojnost poněkud utrpěla, a tak neříkal nic. Nevěděl, jestli si třít pálící ucho nebo hladit napadenou zadnici.
"Máš rád peníze?", zadíval se na něj vychytrale s jistou dávkou uličnictví podivný klaun.
"No, řekni máš rád peníze?", opakoval malý vykuk.
"No..", pokrčil rameny.
"No, no, Penízky Šustilky, co? No, řekni."
"Mám, asi jako všichni, ne?"
"Tak jo, hele, budeme hrát hru na peníze, jo? Co? Jo? Heleď."
Krčil dál rameny.
"Tak jo? Jo? Ale kdo prohraje, zvážněl klaun a vztyčil křivý, hrbolatý ukazovák, ukáže zadek!"
Skřet se začal chechtat a vyrážel: "Kdo prohraje, zadek, cha, cha."
Sebral kuráž a zaprotestoval: "Nehraju. Ani za nic."
Klaun se zarazil v řehotu a přimhouřil lišácky oko, mrknul na něj: "Ani o milión ne? Koukni na něj, milión. Milión!"
A z různých kapes začal vytahovat opravdové bankovky a vyhazovat je v plných hrstích kolem, stále vykřikujíc: "Milión! Milióón! Óóó! To je síla, takovej milión!"
A z rozhaleného fráčku mu začaly přímo do obličeje stříkat bankovky tisícovek. Pak proud ustal a všude okolo ležely peníze.
"Tak co, budeš nebo nebudeš? Pojď si hrát, hele, jo? Jo? Trošičku hrát. Já to hrozně rád. Jo? Maličko. Jo?", škemral klaun.
Ale co, řekl si. Když mu to udělá radost a kdo ví. Sám ví, že by si ledacos zasloužil.
"Jo? Teda maličko, jo? Hurá! Hurá!", povykoval klaun, radostně tleskaje ručkama a poskakuje po bankovkách.
"Na peníze, jo? O zadek, jo? A zadek na to!" chechtal se klaun.
"Tak hele, na peníze. Musíš hádat, máš tři pokusy. Koukej dobře. Co jsem za peníze?" a začal se válet v bankovkách kopaje nožičkama do vzduchu.
"No, co jsem za peníze? Hádéj přece!"
Udiveně na něj zíral. V hlavě mu vířily všechny ty pohozené peníze. Pohled mu klouzal z klauna na bankovky, všechny stejné hodnoty.
"Tisícovka", vyhrknul.
"Ale, né. Koukej pořádně a hádej, pořádně", převrátil se na břicho, klimbaje nožkama ve vzduchu.
Teď už byl úplně bez nápadu.
"Jsou to cizí peníze?", zeptal se.
"Ale to se nesmíš ptát, musíš hádat. Pokus dolů. A copak vypadám jako cizí peníze?", zatvářil se klaun dotčeně, lehnul si na bok, podepřel ruku a zahleděl se na něj vyčítavě.
"Tak hádej přece."
Těkal po klaunovi bezradně odshora dolů.
"No tak hádej", pobízel ho netrpělivě klaun. Pak se pohladil volnou rukou po náprsní kapse fráčku a povytáhl růžek jakéhosi bílého papíru, snad ubrousku. Klaun se významně podíval na papír, pak na něj.
"Čisté peníze", vyjekl přihlouple v náhlém osvícení.
"Ale né! Prohráls'. Copak já jsem nějaký peníze? Já nejsem žádný peníze", řehtal se klaun a válel se smíchy po bankovkách, vykřikuje, "žádný peníze".
Pak mrštně vyskočil.
"A teď ty. Ukázat zadek, prohrál si."
Ustupoval před šíleným klaunem a kroutil hlavou.
"Musíš. Prohráls'!", postupoval nekompromisně klaun.
"Hele, milión", ukázal klaun ke stropu.
Bezděky se tam podíval. A skrček ho čile podeběhnul, jen ho ucítil proklouznout mezi nohama. A už jej srazil pořádný šťouchanec na kolena a skřet mu seděl na hřbetu.
"Tak kdepak to máme? Co to tady máme?", pokřikoval neúnavně klaun.
Ucítil, jak se malá kudlička zařezává do kalhot od jeho drahého obleku.
"Ale, no né", vřeštil klaun v hraném úděsu.
"To je chlupatej zadek! To sme si nedomluvili! To ne, žádný takový. Poctivá hra. To se musí oholit. Tohle né, řekli sme, kdo prohraje ukáže zadek, ne, chlupatej zadek. Já bych ti taky nedal chlupatej milión. To né. To musíme oholit."
A vtom mu došlo, co se chystá. Vzepjal vechny síly, shodil skrčka na zem a se spásným "Néé" na rtech se rozeběhl. Kamkoliv, hlavně pryč.
"Co, prosím? Říkal jste něco?"
Oslepeně hleděl do obrýlené tváře za přepážkou.
"Co?", snažil se srovnat si myšlenky.
"Lístek, prosím?" požádala úřednice.
"Lí- lístek?", vykoktal ohromeně.
"No ano, chtěl jste přeci peníze?"
"Peníze? Néé!", obrátil se na podpatku a prchal schodištěm z té hrozné budovy.
(Úřednice si poopravila brýle na nose a povzdychla si: "Ty podnikatelé už z těch peněz magořej. Maj jich plný kapsy a nikdy jich nebudou mít dost. A my chudáci abysme to za tu bídnou almužnu trpěli.")