Pod domy šedne jejich tráva
viděl jsem ji z okna
a mezi čtyřmi stěnami
przněn hned čtyřmi ženami
které tam nebyly
uslyšel jsem městský křik
to jak mě volala ulice
a okna v přízemí
ze školy zrovna se valily
mraky otravných capartů

Napadaly mě jenom banality
-jak vloudit úsměv do mé tváře-
a jak na mě tak útočily
jak vtíraly mi do lebky:
Vyser se na všechno!
Přežij to do zítra!
tak v klidu obešel jsem popeláře
a šel jsem do pustiny
mít klid
popřáti měsíci dobrého jitra

Za stromem
za městem
za zvukovou bariérou
už teď vím
že nejsem
to, co jsem byl
a ty dvě duše
co ve mně se perou
černá hned vítězí
mění se v bledou

Je průsvitná
beztvará
a zatím bez obsahu
Strhej ty hadry!
Zabij své dějiny!
krok po kroku
jdu k dřevěnému prahu
nového JÁ
pomalu, mám strach

Poražená bílá duše
vrací se do City
oni nejsou mrtví
oni nežijí
JÁ začíná
JÁ žije
uvnitř nového sebe
mám první pocity
z nového
v novém JÁ

Nediv se
jsem zas dítě
mám místo vlasů
tři jemné nitě
co chvíli pohne se
má ruka k prsu měsíce

Neboj se, spi sladce
šeptá mi všechno kolem
zima ti nebude
slož měkkou hlavu
na měkký sníh
bělost tě přikryje
jak kolem pole
zima ti nebude
neboj se vole

Složil jsem hlavu
na pahýl jeřábu
a snilo se mi první snění
byly to čiré, bezbarvé představy
ještě nic nebylo, ještě nic není

Vzbudil se stvořitel
leč neměl kdo jásat
hlupče! nic není
však jaká úleva
já nejsem bořitel

Bude to lehké
já k sobě hovořím
lepší něco, nežli nic
cokoliv stvořím ...