Ten první, ten měl krásné oči
a usmíval se, i když spal
Pak viděla jsem jak se loučí
s dívenkou, kterou objímal -
došlo mi, že tu moji roli
dohraje ona. A to bolí...

Dlouho jsem hrála pro zrcadlo
než přišel nový spoluhráč
Že láska, to mě nenapadlo
jen přecházel mě náhle pláč
a jednou prostě u večeře
zůstaly uzamčeny dveře

Náhle jsem zase měla duši
i v očích lesklé plamínky
a přistihla se, že mi buší
srdce u každé vzpomínky -
byl tady druhý, pro kterého
jsem zapomněla na prvého

Každý má někde strunu znělou
jde jen o správné doteky
Když potkáš ruku neumělou
nač skákat rovnou do řeky -
vše není podloženo zlatem
musíme žít – ač mnohdy tápem…