Potkala jsem tě v zasněžené zahradě, byla mi příšerná zima
tohleto setkání nepatří náhodě, mé oči se setkaly s tvýma.
S pohledem tvým má duše mi roztála, na tváři se objevil úsměv
nevím ani proč, vždyť jsem tě neznala, místo zimnice mám z tebe úžeh.
Když přistoupils ke mě blíž, mé tělo se chvělo, snad bylo to touhou
píseň všech písní - v uších mi znělo, myslím na jednu věc pouhou.
Chci ochutnat plody tvých rtů jež se smějí, snad budou tak sladké jak
med lesních včel, dotknout se dlaní co se příjemně chvějí,
v té nádherné chvíli jsi zapomněl.
Hleděls mi do očí a něžně mě líbal a já cítila tvé kůže chlad
bylo to krásné, tys o mě dřív sníval a dal jsi mi vše co si můžu jen přát.

Pak spolu jsme chodili tou smutnou zahradou, co ji přikrýval sněhový plášť,
první kytka zde rozkvetla náhodou, zalil ji radostný pláč.
Já plakala štěstím, že můj princ mě políbil, a tančila zahradou temnou
a jak slza mi ukápla kvítek se objevil, a z jara se radoval se mnou.
Byl žlutý jak slunce co každý den vychází, jak plamínek svíčky ve tmě
s tímto kvítkem vždy jaro se probouzí, srdce k lásce odemkne.
Je to klíček, co jsem objevila v zimních zahradách,
Petr mi jím otevřel srdce,
láska je touha , chvění, cit a mírný strach
to když tě druhý milovat chce.

A tak jsme kytičce milé co jara má vůni a zimu žene pryč
dali jméno, podle mojí lásky, navždy jarní Petrklíč ...